MOSKVA – Tento měsíc tomu budou dva roky, co americký prezident Barack Obama zveřejnil v Praze svou vizionářskou představu světa bez jaderných zbraní. Před rokem Rusko a USA ve stejném městě podepsaly novou smlouvu o strategických zbraních. A nyní se celosvětová vlna podpory úplného zákazu jaderných zbraní neboli „jaderné nuly“ přetavuje v debatu o jaderném odstrašení. Čtyři američtí stratégové, kteří po „jaderné nule“ volali jako první – Henry Kissinger, George Shultz, William Perry a Sam Nunn –, totiž částečně slevili a dnes volají po konci doktríny „vzájemně zaručeného zničení“.

Jejich recepty, jak toho dosáhnout, jsou bohužel nejasné. Jejich jediný konkrétní návrh spočívá v asymetrickém snižování počtu taktických jaderných zbraní Ruskem a USA. Taktické zbraně však pro nikoho nepředstavují vážnou hrozbu. Rusko navíc nemá zájem tuto část svého jaderného arzenálu podstatně snižovat. Potřebuje tyto zbraně, aby psychologicky vyvážilo převahu NATO – na rozdíl od éry studené války – v oblasti konvenčních sil. Ještě důležitější je, že Rusko tyto zbraně pokládá za pojistku proti možnosti, aby převahu konvenčních sil získala i Čína.

Silně pochybuji o tom, že je potřebné obejít se bez jaderného odstrašení. Koneckonců tento nástroj desítky let fungoval: bezpříkladná geostrategická, vojenská a ideologická konfrontace v éře studené války nikdy neeskalovala v otevřený a přímý konflikt. Existence jaderných zbraní navíc omezovala závody v konvenčním zbrojení.

Nejdůležitější funkcí jaderných zbraní během studené války – ačkoliv se o ní v té době mluvilo jen málo – se ukázalo být „sebeodstrašení“. Každá strana samozřejmě pokládala sama sebe za mírumilovnou a nepřiznala, že i ji je nutné odstrašovat. Riziko, že jakýkoliv konflikt by mohl přerůst v jadernou konfrontaci, však v nejedné situaci zabránilo bezohlednému a nebezpečnému chování.

S pádem komunismu a dočasným zneschopněním Ruska se sebeodstrašení změkčilo a USA vybočily z řady coby globální hypermocnost. Američané se chovali způsoby, které by dříve bývaly nemyslitelné – například zaútočili na Jugoslávii, Afghánistán a Irák. Poslední dvě války znamenaly pro USA politickou sebeporážku a navíc stály biliony dolarů. Amerika dnes není vojensky o nic méně mocná než dříve, ale širšímu světu se už tak silná nejeví.

Jaderné odstrašení a „vzájemně zaručené zničení“ by byly passé, pouze kdybychom předpokládali, že jsme se – občané, země i celé lidstvo – stali natolik ideálními a humánními, že už žádné sebeodstrašení nepotřebujeme. Bohužel takoví nejsme a jaderné zbraně hrály – a i nadále hrají – zcivilňující roli v mezinárodních vztazích: jejich použití by bylo tak strašlivé, že tomu přizpůsobujeme své chování. V důsledku toho se dnes jen málo obáváme třetí světové války, přestože nevídaně rychlé změny v globální mocenské rovnováze vytvářejí klasické podmínky pro její rozpoutání.

Samotné držení jaderných zbraní, byť by mířily na sebe navzájem, koneckonců nedělá ze států nepřátele. Ruští a čínští stratégové předpokládají, že část jaderného potenciálu jejich zemí je možná namířena na druhou stranu. To ovšem nijak nekazí jejich pozoruhodné vzájemné vztahy; naopak je vylepšuje. Rusko se svou formální jadernou převahou nemá vážné obavy z vojenského posilování Číny.

V tomto smyslu jaderné zbraně usnadňují normální mezinárodní vztahy, stejně jako dobrý plot pomáhá budovat dobré vztahy sousedské. Rusko a USA se musí snažit budovat stejné vztahy, jaké dnes existují mezi Ruskem a Čínou, Ruskem a Francií nebo USA, Francií a Velkou Británií.

Omezená odzbrojení mohou být pro zlepšení vztahů užitečná. Rozhovory o kontrole zbraní však stojí na konceptu rovnováhy sil, což je zaručený recept pro oživení konfrontačního a militaristického myšlení.

Dobrým příkladem mohou být rozhovory o panevropské spolupráci v oblasti protiraketové obrany. Ta je vzhledem k absenci jakékoliv vážné hrozby s největší pravděpodobností zbytečná, avšak Obamova administrativa a další američtí realisté – kteří si uvědomují nemožnost a zbytečnost vytvoření mnohovrstevnatého systému protiraketové obrany (ABM) – takové rozhovory potřebují. Musí totiž alespoň předstírat, že mají v úmyslu takový systém vybudovat, aby uspokojili mocné jaderné „izolacionisty“ v USA, kteří touží po návratu zlatého věku americké strategické nezranitelnosti.

Rozhovory o vytvoření regionálních a kooperativních systémů ABM by mohly být užitečné jako prevence vývoje raket dlouhého doletu evropskými sousedy. Kromě toho by mohly Rusku a USA pomoci překonat starý zvyk pohlížet na sebe jako na nepřátele.

Ve skutečnosti je však zapotřebí efektivní spolupráce tam, kde je nejdůležitější: při řešení rostoucí nestability na širším Blízkém východě, při zajišťování, aby se Afghánistán neproměnil v další regionální rakovinu, a při bránění řetězovému šíření jaderných zbraní v tomto regionu.

Prozatím pouze USA a Rusko – snad i s pomocí Číny, Indie a EU – mohou doufat, že tyto problémy více či méně efektivně vyřeší. Mohou zodpovědným zemím v regionu nabídnout bezpečnostní záruky. Dříve či později bude muset být Izraelcům a Palestincům vnucen mír, neboť tyto národy projevily neschopnost dosáhnout urovnání samy.

Rusko a USA potřebují spolupráci místo fraškovitého soupeření také v oblasti rozvoje nových námořních tras a možných ložisek energetických surovin v Arktidě, jakož i v oblasti interakce s Čínou a dalšími asijsko-pacifickými zeměmi při společném rozvoji nerostného potenciálu Sibiře a ruského Dálného východu. Rusko nebude schopné rozvinout tento region samo. A jeho rozvoj pouze ve spolupráci s Čínou by se mohl ukázat jako nebezpečná strategie.

Nedokážou-li však Rusko a USA překonat starý zvyk vzájemné podezíravosti, pak budou zbývající – a stále docela silné – jaderné arzenály dál sloužit jako prostředek odstrašení a sebeodstrašení. Dokud se nebudeme schopni přinutit k tomu, abychom uvažovali a jednali civilizovaným způsobem, můžeme – ba dokonce musíme – zajistit, aby se z nás nestali barbaři.