LONDÝN – Jak se svět vzpamatovává z Velké recese, začíná být čím dál těžší rozlišovat skutečné trendy událostí. Na jedné straně poměřujeme oživení podle úspěchu při obnovování úrovní růstu, výstupu a zaměstnanosti z doby před nástupem recese. Na druhé straně existuje znepokojivý pocit, že dnešním „novým normálem“ je možná pomalejší růst a vyšší míry nezaměstnanosti.

Úkolem je teď tedy sestavit politické přístupy, které zajistí práci pro všechny, kdo pracovat chtějí, v ekonomikách, které toho při své současné organizaci nemusejí být schopny. Toto téma je mnohem akutnější ve vyspělých než v rozvojových zemích, přestože vzhledem ke vzájemné závislosti jde do jisté míry o společnou věc.

Problém má dva aspekty. Jak roste prosperita zemí, člověk by očekával zpomalování jejich temp růstu. V dřívějších dobách růst poháněl nedostatek kapitálu: kapitálové investice lákaly vysokou míru návratnosti, což vytvářelo pozitivní koloběh úspor a investic.

Dnes je kapitálu ve vyspělém světě hojně, míra úspor klesá, protože lidé více spotřebovávají, a produkce se rostoucí měrou přesouvá ke službám, kde jsou nárůsty produktivity omezené. Hospodářský růst – růst reálných příjmů – tedy zpomaluje. K tomu docházelo už před Velkou recesí, takže tvorba pracovních míst na plný úvazek nabízejících slušné mzdy byla čím dál těžší už tehdy. Přibývá proto příležitostných a občasných pracovních příležitostí na částečný úvazek.

Druhým aspektem problému je dlouhodobý růst technologiemi způsobované nezaměstnanosti, velkou měrou v důsledku automatizace. V jistém smyslu se jedná o příznak hospodářského pokroku: výstup jednotky práce neustále stoupá. Jenže to také znamená, že k produkci téže kvantity zboží je zapotřebí méně jednotek práce.

Tržím řešením je uvolněné pracovní síly nově umisťovat do služeb. Řada odvětví v sektoru služeb je ale stoka pracovních míst bez budoucnosti a bez naděje.

Oba aspekty problému zjitřuje přistěhovalectví. Značná část migrace, zejména uvnitř Evropské unie, je příležitostná – pobýt dnes, zítra odejít, bez nákladů vázaných na najímání pracovníků na plný úvazek. To je sice atraktivní pro zaměstnavatele, ale jedná se o práci s nízkou produktivitou a komplikuje se tak hledání stálého zaměstnání pro většinu pracovních sil země.

Jsme tedy odsouzeni k oživení bez pracovních míst? Čeká nás budoucnost, v níž budou pracovní příležitosti tak vzácné, že se mnozí pracující budou muset smířit s žebráckým výdělkem, aby vůbec našli zaměstnání, a budou čím dál větší měrou záviset na sociálních transferech, neboť mzdy čistící trhy klesnou pod hranici životního minima? Anebo by západní společnosti měly očekávat další sérii zázraků techniky, podobnou internetové revoluci, která přinese novou vlnu tvorby pracovních míst a prosperity?

Bylo by bláhové poslední možnost apriorně vylučovat.Kapitalismus má mimořádné nadání obrozovat vlastní fungování. Prozatím byl svědkem zániku všech svých vyzyvatelů a žádní noví na obzoru nejsou. Navíc nikdo nemůže předvídat nové poznatky; kdyby to bylo možné, dané objevy už by byly učiněny. Je tu ale i mnohem znepokojivější možnost: jestliže se nám setrváváním na nynější cestě rozmařilosti podaří vyvolat nedostatek přírodních zdrojů, novou vlnu technických vynálezů budeme potřebovat, bez ohledu na cenu, abychom se zachránili před kalamitou.

Nechme ale tyto ponuré vyhlídky stranou a uvažujme, jak by vypadalo civilizované řešení problému technologiemi vyvolávané nezaměstnanosti. Odpovědí je zajisté sdílení práce. Uším angloamerického ekonoma každý takový návrh zní jako nehoráznost, protože zavání otřesnou „iluzí konstantní sumy práce“ – představou, kdysi populární v odborářských kruzích, že existuje jen určité množství práce a že by se měla spravedlivě rozdělit.

Samozřejmě že jde o iluzi, když je nedostatek zdrojů, ale ani ekonomové si nikdy nemysleli, že růst bude pokračovat navěky. Zakladatelé disciplíny měli za to, že jednou lidstvo dosáhne „stacionárního stavu“ nulového růstu. K uspokojení všech rozumných potřeb by pak bylo zapotřebí jen určitého množství práce – mnohem méně, než dnes dokážeme odvést. Volili bychom mezi neomezenou nezaměstnaností vyvolávanou technologiemi a sdílením práce, již je třeba vykonávat.

První řešení by upřednostnil jen workoholik. Zdá se bohužel, že právě takoví lidé mají ve Spojených státech a v Británii pod palcem politiku. Řada evropských zemí zavádí druhé řešení. Programy sdílení práce v mnoha různých podobách začínají být běžnou normou v Holandsku a Dánsku a pronikly už do Francie a Německa.

Nejpodstatnějším prvkem každého takového přístupu je oddělit práci od příjmu. Dánský zákon přijatý v roce 1993 zavádí právo pracovat nespojitě, avšak zároveň lidem přiznává právo na stálý příjem. Umožňuje zaměstnancům po čtyřech či sedmi letech si vždy vybrat volný rok, který lze rozdělit do kratších period.

Místa pracovníků na dovolené zaplní nezaměstnaní, kteří dostávají 70 % z dávek v nezaměstnanosti, které by pobírali, kdyby přišli o práci (obvykle 90 % jejich platu). Dánským odborům se těchto zákonných práv jednotlivců podařilo využít ke zkrácení pracovní doby pro všechny zaměstnance firem a tím zvýšit počet stálých pracovních míst. Dalším logickým krokem je myšlenka univerzálního základního příjmu, vypláceného všem občanům, nezávisle na jejich postavení na trhu práce.

Ne každému to bude po gustu. A jak naznačuji výše, všem projektům usilujícím o odlehčení pracovního břemene a zvýšení množství volného času hrozí, že padnou za oběť našemu talentu vyvolávat nové katastrofy. Ostatně kapitalismus i ekonomika potřebují ke zdůvodnění své existence nedostatek a snadno se nevzdají.