Podle pohledu mnohých na Wall Street, na americkém ministerstvu zahraničí a v MMF obchází Latinskou Amerikou přízraky Ché Guevary a dávných legií neholených mužů s šátky na krku. Není to neopodstatněné. Levicoví vojenští důstojníci měli poslední dobou úspěšné žně. Přímo na kontinentu ale straší jiný přízrak: neznalost hospodářství Latinské Ameriky, již prokazují hlavní města Západu.

Nový brazilský prezident Luiz Inacio Lula da Silva byl zvolen se stejně velkými očekáváními, jaké před třemi lety vynesly ve Venezuele k moci někdejšího výsadkáře a pučistického vůdce Huga Cháveze. Nebylo by ale moudré vykreslovat prezidenta Lulu jako nebezpečného populistu jenom proto, že jeho politická základna se podobá té, jež stojí za nevyzpytatelným Chávezem.

Lulovi nejchudší příznivci bezpochyby doufají, že prezident Brazílii promění z nejnerovnější společnosti světa na moderní sociální demokracii. Jeho stoupenci mezi středními třídami obdobně prahnou po tom, aby rostla jejich životní úroveň. Navzdory těmto očekáváním je ale nepravděpodobné, že by Lula uskutečnil cokoli podobající se chaotické ,,bolívarské revoluci," již rozpoutal Chávez.

Očekávání jsou vždy nejtvrdším oříškem, s nímž si musí levicoví lídři poradit. Například Lulova Dělnická strana, která odmítla penzijní reformy navržené předchozí Cardosovou administrativou, od Luly žádá, aby z tohoto programu zachoval mnohem více, než bývalý prezident Cardoso považoval za možné.

Ještě náročnější jsou očekávání spekulantů a investorů z New Yorku a Londýna. Ti očekávají, že Lula vykoná obdobu Nixonovy cesty do Číny - že totiž bude levičákem, který tvrdohlavě prosadí vyrovnaný rozpočet, rozptýlí obavy zahraničních investorů z vyhýbání se dluhům skrze hyperinflaci a zaručí jim tučný zisk z brazilských akcií a dluhopisů.

Na rozdíl od Venezuely existuje uskutečnitelný scénář, podle něhož lze naplnit obě vize - makroekonomickou pravověrnost i sociální spravedlnost. Předpokládejme, že se úrokové sazby ustálí na vysokých, ale ne astronomických 10%, ekonomika poroste ročně o 4% a vláda dosáhne ,,primárního přebytku" - přebytku daní nad plánovanými výdaji - ve výši 4% HDP. Jde o dosažitelné cíle. Budou-li splněny, brazilský státní dluh bude činit stabilních 60% HDP.

Jakmile investoři uvidí, že brazilská fiskální politika je udržitelná, a nadále budou moci v nejdůležitějších průmyslových odvětvích počítat s nízkými úrokovými sazbami, Brazílie bude přitažlivější. Přímé zahraniční investice budou přitékat a zajistí snazší přístup ke světovým technologiím a zesílí hospodářský růst.

Zakrátko, až úrokové sazby klesnou pod 10%, by pak brazilská vláda mohla za výhodnějších podmínek dosáhnout nové dohody ohledně svého krátkodobého zadlužení. Snížení nákladů na splácení úroků z dlužné částky by znamenalo, že by začal klesat poměr dluh/HDP a mohly by růst vládní výdaje na infrastrukturu, vzdělání, zdravotní péči a přerozdělování. Ze snížení státního dluhu by také plynula dostupnost více peněz pro soukromé investice, což by dále zvýšilo produktivitu práce.

To vše by ale vyžadovalo mimořádnou trpělivost Dělnické strany a jejích příznivců, jejichž naděje musí načas ustoupit, aby se okamžitou prioritou stala stabilizace trhu s obligacemi. Bude mít Lula dostatek vlivu nad brazilskými politiky, aby uspokojil své příznivce a politické kádry slibem holuba na střeše, když bude jasné, že prozatím budou bez vrabce v hrsti?

Je pravda, že strategie stabilizace trhu s obligacemi může selhat, protože sází na racionalitu globálních finančních trhů. Ale Newyorčané a Londýňané, kteří stanovují úrokové sazby, vědí o Brazílii jen málo. Vědí, že Ipanema je pláž, že Amazonka je řeka, že bývalý americký ministr financí Paul O'Neill se obával, že peníze půjčené Brazílii se objeví na evropských číslovaných bankovních účtech, a že Lula je prezident bez zkušeností s administrativou a stojí v čele strany, jež má v názvu ,,dělníky."

Mějme na paměti, že se jedná o druh lidí, kteří si svého času mysleli, že prodávat psí žrádlo přes internet je skvělá obchodní strategie a že v roce 2010 bude Qualcomm schopen prodat každému obyvateli severní polokoule dva mobilní telefony ročně. Nebude-li možné takovéto lidi přesvědčit nebo pokud zpanikaří bez jasného důvodu, pak všechno přijde vniveč. Lula bude označen za neschopného a Brazílie ztratí dekádu, neboť se její ekonomika ponoří do krize nejasné délky a země utrpí inflaci nejasného rozsahu.

Za dávných časů by Lula mohl spoléhat na širokou mezinárodní podporu jako Cardoso. Clintonova administrativa a MMF poučovaly finanční trhy o zemích, u nichž se domnívaly, že realizují rozumné politiky a mají dobré vyhlídky na dlouhodobý růst. Americké ministerstvo financí se pod Robertem Rubinem a Larrym Summersem neobávalo vsadit společně s MMF na Mexiko, Thajsko, Koreu a Brazílii, neboť se domnívalo, že vyhlídky jsou příznivé.

Díky takovému příslibu široké mezinárodní podpory je zřejmě moudré - nebo alespoň méně nerozvážné - uklidnit nejprve finanční trhy. Není vůbec jasné, zda dokáže obdobnou podporu nabídnout Bushova administrativa a dnešní MMF. Lulovy naděje tedy nevypadají výrazně optimisticky. Ale vypadají stále lépe než naděje vkládané do alternativních politicko-ekonomických strategií - a rozhodně lépe než cokoliv, co nabízejí samozvaní velitelé v khaki oblecích.