Průbojný zahraničněpolitický postoj ruského prezidenta Vladimíra Putina v posledních letech odráží sebedůvěru, která se dostavuje s prosperující ekonomikou. V roce 1999, rok před tím, než Putin vystřídal v úřadu prezidenta Borise Jelcina, činil ruský HDP ubohých 200 miliard USD. Do loňského roku se vyšplhal na 1 bilión USD. Reálný růst se už osm let pohybuje kolem 7% v průměru a reálné příjmy rostou zhruba o 10% za rok. V posledních dvou letech se ruský rozpočtový přebytek držel na více než 7% HDP, státní dluh se ze 100% HDP v roce 1999 ztenčil na pouhých 8% HDP a přebytek obchodní bilance v uplynulých osmi letech činil v průměru 10% HDP.

Hvězdná hospodářská výkonnost Ruska však souvisí jen málo s Putinovou politikou a dosti významně s reformami, které přijal Jelcin. Už do roku 1998 Rusko získalo kritické množství trhů a soukromých podniků, přičemž finanční krach onoho roku zapůsobil jako katarze a přiměl vládu k upuštění od podnikových dotací, o něž se opíral zničující rozpočtový deficit ve výši nějakých 9% HDP. Navíc ceny ropy, jež se dříve propadly na 10 dolarů za barel, začaly stoupat až do stratosféry. Celá cesta k úspěchu byla přichystaná už v roce 1999, rok před příchodem Putina na scénu.

Jistěže, Putina je třeba pochválit za zásadní hospodářské reformy během prvních tří let v úřadu. Byl přijat nový daňový zákoník, s menším počtem daní a nižšími sazbami, zejména s 13% rovnou daní z příjmu. Byl dokončen občanský zákoník, schválen nový celní zákoník a realizována zásadní reforma soudnictví.

Zároveň ovšem Putin systematicky potlačoval a potlačuje ruskou elementární demokracii, již Jelcin budoval. Jeden televizní kanál za druhým pod různými záminkami převzal stát, stejně jako hlavní novinové tituly. Opozičním kandidátům a stranám byla za sebemenší formální stížnost upřena registrace. Falšování voleb se stalo pravidlem.

Mnozí význační Rusové byli nakloněni Pinochetovu modelu autoritářské politiky a liberální ekonomiky. Sílící autoritářství ovšem dolehlo i na obchod. V říjnu roku 2003 Putin zasáhl proti Michailu Chodorkovskému, výkonnému řediteli a majiteli ropné společnosti Jukos, nejhodnotnější ruské firmy, jenž byl uvržen do žaláře na základě pochybných obvinění z daňového podvodu poté, co podpořil Putinovy politické protivníky. Putinovi společníci navíc toužili po majetku Jukosu, který prostřednictvím protiprávního zdanění konfiskovala státní ropná společnost Rosněfť, což Putinovu daňovou i soudní reformu rozervalo nadranc a vážně podkopalo vlastnická práva.

Putinovou hlavní hospodářskou politikou od roku 2003 vskutku je opětovné znárodňování. Dobře fungující soukromé společnosti jsou více či méně nuceny k odprodeji do rukou státem ovládaných společností. Gazprom za babku skupuje ropné (Sibněfť), plynárenské a elektrárenské společnosti, čímž posiluje svůj monopol. To pak dává Gazpromu možnost zlepšovat svou ziskovost zvyšováním cen, navzdory stagnující produkci. Ba teď když státní společnosti těží třetinu ruské ropy, poklesla celková produkce, neboť majitelé soukromých podniků – zdroj dynamiky v sektoru – se bojí investovat do nových kapacit. Co se zahraničních investorů týče, Gazprom vytlačuje jak Shell, tak TNK-BP z jejich hlavních plynových polí v Rusku.

Mimo oblast ropy a plynu nedávno ruská agentura exportu zbraní Rosoboronexport převzala obří nefunkční sovětskou automobilku Avtovaz a ruskou velkofirmu produkující titan VSMPO-Avisma, zatímco veškerá produkce letounů byla koncentrována do jediné státní společnosti. Vláda tomuto opětovnému znárodňování fandí, přestože ruský průmyslový růst srazilo z 8,3% v roce 2004 na 4% v posledních dvou letech.

Obdobně platí, že bankovní soustavě dominují neefektivní státní banky, jež jsou mnohem horší než soukromé banky třeba i v Kazachstánu nebo na Ukrajině. Nepříliš ziskové státní Vněštorgbank se například zmocnila nákupní horečka, která kvalitu ruského bankovnictví dále zhoršuje.

Ruské ropné přebytky pohánějí skrze rostoucí investice hospodářský růst, který oživuje výstavbu a spotřebu, což zase přináší užitek maloobchodu a finančnictví. Vzhledem k tomu, že osobní příjmy prudce stoupají, ubývá chudoby, přičemž 68% ruské mládeže ve studentských letech navštěvuje vysoké školy.

Další sociální ukazatele ovšem nejsou nijak působivé. Průměrná délka života u mužů se drží na 59 letech. Četnost vražd je za Putina ještě vyšší, než byla za Jelcina, stejně jako počet úmrtí při dopravních nehodách. Žádná z velkých veřejných soustav – školství, zdravotnictví, armáda – nebyla reformována a režim prokazuje malý zájem tak učinit.

Místo toho pozornost Kremlu poutá ziskovost a hodnota společností s většinovým podílem státu, jež ovládá. Nijak nepřekvapuje, že od doby, kdy Putin převzal moc po Jelcinovi, indikátory korupce rostou, zatímco ve většině postkomunistických zemích klesají. Byť je korupce všudypřítomná, žádný vysoce postavený úředník nebyl dosud stíhán.

Putin a jeho přátelé z petrohradské KGB jsou na veškerém tomto bohatství bezpečně usazeni, díky své autoritářské vládě a moci nad všemi bezpečnostními orgány. Takto mocný aparát nemůže odejít do penze a usadit se na dače jako Jelcin – to by nejprve musel všechno privatizovat –, což naznačuje, že Putin nemá jinou možnost než zůstat v úřadu, bez ohledu na to, co říká o neusilování o třetí prezidentské funkční období. Pokud se však bude držet u moci navzdory ústavě, jeho popularita by se snadno mohla zhroutit, zejména proto, že jeho hospodářské politice se nedaří díky reformě, ale díky štěstí.