AMSTERDAM – Malé demokracie západní Evropy mají celkově vzato výjimečné štěstí. Státy jako Nizozemsko, Belgie a Švýcarsko jsou svobodnější a bohatší než téměř všechny ostatní země na světě a zdálo by se, že se takřka nemají čeho bát. Proto o nich svět obvykle slyší méně než například o Afghánistánu či o Kosovu. Přesto se všechny tři v poslední době hojně objevují ve zprávách – a to nikoliv ze šťastných důvodů.

Nejúspěšnější politickou silou ve Švýcarsku je dnes Švýcarská lidová strana Christopha Blochera. Stranické propagační materiály hovoří za vše. Jeden plakát zobrazuje tři bílé ovce vykopávající ze švýcarské vlajky ovci černou. A obrazy narkomanů a muslimských žen v šátcích jsou stavěny do kontrastu s propagačním filmem plným idylických záběrů na alpskou scenerii a výkonné banky – takové je Švýcarsko podle lidové strany.

Vlámská nacionalistická strana Vlaams Belang sice není v Belgii stranou největší, ale i ona si vedla v místních volbách dobře. Podobně jako Švýcarská lidová strana se i Vlaams Belang přiživuje na populární nevraživosti vůči přistěhovalcům – zejména muslimským přistěhovalcům –, vůči Evropské unii a samozřejmě i vůči frankofonním Valonům, s nimiž by se vlámští nacionalisté rádi rozvedli. Posledně jmenovaný sentiment přitom představuje závažnou hrozbu pro přežití Belgie.

A ačkoliv nizozemskou vládu stále spravují povětšině středněproudí a stálí křesťanští demokraté, také zde sílí pravicový populismus. Strana pro svobodu Geerta Wilderse chce zakázat korán, zastavit muslimské přistěhovalectví a zbavit delikventy s přistěhovaleckou minulostí nizozemského občanství. Nově založené hnutí Hrdí na Nizozemsko, v jehož čele stojí bývalá ministryně pro přistěhovalectví Rita Verdonková, prosazuje poněkud slušnější verzi této tvrdé linie.

Tyto strany a hnutí sdílejí pocit, že občany narozené v Nizozemsku zklamaly liberální politické elity, které se jeví jako neschopné či neochotné zastavit příliv imigrace, zločinnosti a islamistického radikalismu, jakož i erozi národní suverenity ze strany byrokracie EU a globálního kapitalismu.

Podobné obavy se v žádném případě neomezují na malé evropské země. Zvolení Nicolase Sarkozyho ve Francii přinejmenším částečně souvisí s podobnými pocity. Úzkost z toho, že nás zaplaví cizáci a že nás budou ovládat vnější mocnosti, je však citelnější v menších zemích, jejichž politické elity se zdají obzvláště impotentní.

Případ Holandska je nejpřekvapivější, protože na rozdíl od Belgie nemá tato země žádnou významnou tradici pravicového populismu. Stejně tak Nizozemsko nesdílí švýcarskou izolovanost – Holanďané jsou naopak hrdí na svou otevřenost a pohostinnost k cizincům.

Případ rodilé Somálky Ayaan Hirsi Ali, autorky bestselleru Bezvěrec , nejlépe ilustruje jak lidový odpor, tak i relativní otevřenost, které charakterizují současnou holandskou společnost. Za to, jak se k ní její adoptivní země zachovala, sklidili Holanďané mnoho kritiky, ba dokonce i nadávek. Od chvíle, kdy se Ayaan Hirsi Ali zřekla muslimské víry – vlastně ji přímo očernila –, obdržela výhrůžky smrtí a byla nucena žít jako faktický uprchlík, byť pod ochranou nizozemského státu. Než se odstěhovala do Spojených států, kvůli stížnostem sousedů byla nucena opustit svůj byt v Haagu a téměř přišla i o pas. Dnes, kdy trvale žije v USA, nechce nizozemská vláda dál platit za její ochranu.

Komentátoři v USA i jinde obvinili Holanďany z „nepřijatelné zbabělosti“. Salman Rushdie označil Hirsi Ali za „prvního uprchlíka ze západní Evropy od holocaustu“. Francouzští intelektuálové, kteří si potrpí na veřejná gesta, vedou kampaň, aby jí bylo přiznáno francouzské občanství.

Způsob, jakým se k celé záležitosti postavila nizozemská vláda, přinejmenším nebyl elegantní. Nejsem si však jist, kolik vlád platí za ochranu soukromých občanů žijících trvale v zahraničí. USA neplatí za ochranu svých ohrožených občanů dokonce ani doma.

Je snadné dávat hlasitě najevo pohrdání holandskou vládou. Ze všech komentářů se však někam vytratil způsob, jakým Hirsi Ali dosáhla význačnosti. Lze si jen těžko představit mnoho zemí, kde by se mladá Afričanka mohla pouhých deset let po podání žádosti o azyl stát slavnou poslankyní parlamentu.

Příčiny jejího vzestupu však nejsou pouze zdravé. Bez ohledu na podstatu jejích argumentů proti fanatismu islámských či afrických zvyklostí – která je jistě významná –, zejména pak těch, jež se týkají zacházení se ženami, Hirsi Ali jako by mimoděk ospravedlňovala fanatismus jiného druhu: zášť „domorodců“ vůči cizincům a muslimům obzvláště.

Navzdory tomu, co napsali někteří komentátoři, to nebyli zbabělí liberálové, kdo vyštval Hirsi Ali ze země kvůli jejím politicky nekorektním názorům na islám. Ve skutečnosti ji zradila její bývalá spojenkyně Rita Verdonková a snůška holandských xenofobů, kteří nemají výřečnou černošskou imigrantku ze Somálska o nic raději než muslimy.

Pravda má však v těchto otázkách menší význam než emoce. A emoce v tomto případě prozrazují jistý prvek škodolibosti: podívejte se, jak dokonce i Holanďané, kteří se neustále chlubí svou vznešenou tolerancí a liberalismem, reagovali jako zbabělci, když byly jejich zásady podrobeny skutečné zkoušce.

Faktem je, že Nizozemci, hrdí a blahobytní uvnitř svých stěsnaných hranic, podobně jako Švýcaři často shlížejí na okolní svět s jistou dávkou samolibosti. A nyní jsou za to trestáni. I to je přirozený osud šťastné malé země v západní Evropě.