Nad globálním hospodářstvím jak Damoklův meč visí slabý dolar a téměř všichni lamentují nad marnotratnými mravy Ameriky. Napadlo však někdy někoho, kolik dřiny Američany stojí to, aby všichni ostatní vypadali dobře?

Kvůli americkým široce zejícím deficitům obchodní bilance si dnes ministři financí všech rozvojových států lámou hlavu nad tím, jak zajistit, aby jejich měna vůči dolaru nevylétla příliš rychle. Kdy se tohle dělo naposledy? Země chronicky prodělávající krizi zadluženosti, od Mexika přes Rusko až po Jižní Koreu, svorně odrážejí příliv kapitálu od investorů, již s ohledem na sesouvající se dolar hledají východisko.

Když se svět zotavuje z poklesu a globální úrokové míry rostou, obvykle aspoň jeden nebo dva nově vznikající trhy utrpí velkolepou explozi. To tentokrát není pravděpodobné, tady alespoň v příštím roce ne.

Je pravda, že politika některých zemí se významně zlepšila. Brazílie i Turecko například zavedly politiky, které jsou přátelské vůči trhům a přidaly jejich ekonomikám na pružnosti a růstu na odolnosti. Lze ale totéž říci o Mexiku, kde se reforma zastavila, nebo o Rusku, kde reformy zařadily zpátečku? Lehkomyslné deficitní utrácení Ameriky dodává všem jejich měnám zdání dobrých investic pro rok 2005.

Neameričané by tedy měli být ve věci amerických schodků uznalejší. Myslí si snad lidé, že pro ekonomiku generující dvanáct bilionů dolarů ročně je snadné žít si nad poměry jen proto, aby pozvedla reputaci ostatních zemí co do stability? To tedy není. Hluboce se zadlužit, máte-li k dispozici tolik peněz, to už je věru fuška.

Vezměme si nejprve amerického spotřebitele, který konzumuje všechno na světě (čímž napomáhá Spojeným státům spolykat 25% světové produkce ropy), ale neušetří prakticky nic. Díky pozlacené finanční soustavě Ameriky si tamní spotřebitelé mohou kupovat exkluzivní auta téměř bez jakékoli platby předem. Mohou si proti hodnotě svých domů půjčovat rok od roku víc a utratit to do posledního centu. Mohou čím dál dřív odcházet do penze se svými čím dál menšími úsporami. Žít tímto způsobem, to už chce jistou otrlost a energii.

Samozřejmě, vláda USA tento přístup sdílí, ba jde ještě dál. Když se prezident George W. Bush ujal v roce 2001 úřadu, zíral na obří rozpočtové přebytky, kam až oko dohlédlo. Byla to dřina, vytvořit plán na zhoršení americké fiskální pozice o pět bilionů dolarů.

Seškrtat daně bylo snadné, ale zvýšit výdaje téměř ve všech programech znamená spoustu legislativy. Jistě, svrhnout státní finance do propasti významně pomohlo rozhodnutí napadnout Irák, ale ani zdaleka to nestačilo. Tak proč je svět tak nevděčný?

Možná že některé Evropany a Japonce rozčililo, že ze svých investic v USA setrvale získávají jen slabé výnosy. Část problému tkví v propadajícím se dolaru, kvůli němuž se dolarové investice po převodu na jeny či eura jeví špatně.

Část viny také padá na špatné načasování trhu. Mnozí Evropané nakoupili podíly na akciovém trhu USA na jeho vrcholu v letech 1999 a 2000 a po krachu roku 2001 je prodávali za prudce sražené ceny.

Totéž se stalo Japoncům s nemovitostmi. Japonští finančníci draze koupili trofejní nemovitosti jako Rockefeller Center v New Yorku a Pebble Beach Golf Club v Kalifornii a později je museli prodat za silně stlačené ceny. Tyto investiční nezdary byly skvělé pro Američany, neboť cizincům dluží mnohem míň, než by jinak dlužili.

To bohužel nemůže trvat věčně. Cizinci buď začnou v USA dosahovat mnohem hezčích zisků, čímž přivedou míru amerického zadlužení do neudržitelného spektra, nebo se stáhnou a budou investovat jinde. Ať tak či onak, propad dolaru bude pokračovat.

Jak hluboko tedy může dolar klesnout? Podle mých výpočtů dolar stále ještě potřebuje oslabit o dalších 15%, má-li se deficit obchodní bilance USA vrátit do rovnováhy. Ideální by bylo, kdyby asijské měny zesílily o víc než 15%, zatímco ty evropské méně.

Bohužel existuje reálné nebezpečí, že se stane opak a euro bude za 1,50 dolaru či ještě víc. Vlády se mohou snažit pádu dolaru vzdorovat, ale v dnešním světě hlubokých a pohyblivých kapitálových trhů se jim to nebude dařit napořád, a to ani v Asii.

Navíc, ačkoliv politika USA prozatím obrázek ostatních vylepšuje, situace může přestat být tak pohodlná, povede-li propad dolaru k prudkému růstu úrokových měr a k trvalejšímu globálnímu zpomalení. Některé ze zemí, jež dnes vypadají tak pevně, se mohou náhle ocitnout ve finančních krizích, o nichž se domnívaly, že už je nechaly daleko za sebou.

I když se země bezprostřednímu nárazu pádu dolaru vyhnou, musí se stále mít na pozoru před bumerangovým efektem. Měnové kurzy mají nepěkný zvyk nejprve přestřelit své rovnovážné hodnoty a pak vrazit ekonomice nůž do zad, zejména v zemích, které příliš utrácejí na základě nafouklých odhadů příjmů.

Dobře, asi je tedy příliš brzy na to, aby svět začal připíjet choromyslným spotřebitelským modelům chování Ameriky. Přesto však, není od Američanů velkorysé, že všem ostatním dávají možnost vypadat střízlivě a hospodárně, byť jen pro tuto chvíli?