Jak se rozšíření EU přibližuje, mnozí Evropané v něm spatřují pouze důvody k obavám: zástupy ekonomických migrantů a požadavky chudých zemí na dotace. Noví východní členové Evropy však mohou Unii posloužit i jako ukazatel cesty, tvrdí Jacques Rupnik.

Často se tvrdí, že sociální a hospodářský model kontinentální Evropy, který se snaží propojovat konkurenční schopnost se solidaritou, je tmelem, jenž drží pohromadě Evropskou unii, a zároveň Evropu odlišuje od amerického (či anglosaského) volnotržního modelu. Jisté je, že evropskou reakcí na globalizaci je to, že jisté oblasti života společnosti - jmenujme zdravotnictví, školství, životní prostředí či kulturu - nelze ponechat účinkům tržního biče.

Navenek se zdá, že vytrvalá evropská integrace postupovala souběžně s rozvojem sociálního státu. To je ale zavádějící: evropský sociální model je ve skutečnosti nedílnou součástí identity členských států EU mnohem víc než EU per se .

Někteří pozorovatelé skutečně tvrdí, že jednání EU často sociální stát rozleptává . Tato obava přispěla k neochotě zemí jako Dánsko a Švédsko přijmout hlubší evropskou integraci. V obou zemích většina obyvatel hlasovala proti přijetí eura, neboť se lidé obávali, že by jeho zavedení poškodilo sociální standardy.

Klíčová otázka napříč Evropou tedy zní: jaká je budoucnost evropského „sociálně tržního" modelu? Dokáže přežít rozšíření Unie z 15 na 25 členů?

Mnohé členské země EU při pohledu na nováčky ze střední a východní Evropy vidí státy, které se z velké části snaží držet liberálního, volnotržního modelu. Po desetileté zkušenosti s odstraňováním sutin státního socialismu dráždí mnohé z těchto zemí pomyšlení na import evropské sociálně tržní ideje solidarity skrze EU.

Jejich postoj nevychází jen z politického přesvědčení. Svůj vliv má i trocha oportunismu, neboť tyto země se také jasně staví proti evropské regulaci zdanění a sociálních norem, jejichž zavedení by je zbavilo komparativní výhody vůči investorům ze Západu.

Při nulovém růstu a 10% nezaměstnanosti už západoevropský „porýnský model" není tím, co by země usilující o hlubokou sociální a ekonomickou reformu chtěly následovat. Má-li evropský sociálně tržní model přežít rozšíření, musí si najít cestu, jak se společně s EU rozrůst na východ. Toho však lze dosáhnout, jen pokud se tento model reformuje na Západě.

Pomoci vykročit správným směrem by Unii mohly dvě okolnosti. Zaprvé, problém, který v západní Evropě sociálně tržní model podkopal, nováčci sdílejí: demografický úbytek a z něj plynoucí hrozba prudkého zvýšení nákladů na zdravotní péči a důchody. Populace České republiky, Maďarska, Polska a Estonska stárnou a ubývají stejným tempem jako populace Španělska či Itálie. Potřeba reforem zdravotnických a penzijních systémů je tedy ve všech těchto zemích obdobná.

Zadruhé, postoje veřejnosti k sociálně tržnímu systému jsou si ve východní a v západní Evropě pozoruhodně blízké. Podle průzkumu Pew Global Attitude se Východoevropané, Středoevropané a Západoevropané na vyváženosti mezi trhem a státem garantovanou záchrannou sociální sítí do velké míry shodují.

Mají-li nováčci sociálně tržní model přijmout, musí tento model fungovat napříč EU a nabídnout jim to, co nabízel novým členům Unie v minulosti. Bohužel tomu tak stále není.

Místo toho probíhá rozšíření EU způsobem, který by bylo možné označit za princip „asymetrické integrace". Tato asymetrie umožnila přenos norem EU na východ a zajištění institucionální konvergence, ovšem bez souměřitelného transferu finančních prostředků. Regulační pravomoc EU měla navrch oproti přerozdělovacím kompetencím.

Přistupující země pravděpodobně přijmou regulační pravomoc EU pouze tehdy, bude-li i nadále spjata s přerozdělovací etikou tvořící podstatu evropského sociální modelu. Regulace bez přerozdělování by mohla mezi nováčky podkopat legitimitu EU.

Zpráva pro předsedu Evropské komise, sestavená skupinou expertů pod vedením Jacquesa Sapira, jasně argumentovala pro přeorientování politik „soudržnosti" EU východním směrem, tj. ve prospěch těch, kdo je nejvíc potřebují. Má-li se sociálně tržní model rozšířit na východ - a zajistit si tak životaschopnost v celé Unii -, pak jde bezesporu o jedinou schůdnou alternativu.

Tato myšlenka ovšem ohrožuje současné příjemce přerozdělovacích politik EU, jmenovitě Španělsko (které dnes dostává přes čtvrtinu unijních fondů soudržnosti), Řecko (které dostává zhruba pětinu) a Irsko. Země, jimž evropská solidarita za posledních dvacet let přinesla největší prospěch, jsou tak nejméně ochotné se dělit se svými chudšími východními příbuznými.

Starý evropský sociální model je nadranc. Jeho reforma - či spíš znovuvybudování - vyžaduje, abychom nově definovali, co znamená solidarita, a to jak uvnitř členských států, tak uvnitř EU jako celku. Má-li však reforma uspět, nejlepším způsobem, jak si u nových členů EU zajistit věrnost projektu evropské integrace, je rozšířit dnes maličko staromódní solidaritu na východ.