LONDÝN – Od doby, kdy Velká Británie v roce 1973 vstoupila do Evropského hospodářského společenství poté, co Francouzi odvolali veto Charlese de Gaulla znemožňující její členství, je vztah Británie k evropskému integračnímu procesu napjatý. Britové jsou z historických a kulturních příčin zdráhaví Evropané.

Britská zahraniční politika se celá staletí snažila vyvarovat se trvalých evropských pletek; co je však ještě důležitější, jejím cílem bylo zabránit tomu, aby dominantní postavení získala jediná kontinentální mocnost – obzvlášť pokud by touto mocností měla být Francie. Přitom Britové kolonizovali obrovské části planety. Když později nad jejich impériem zapadlo slunce, snažili se udržovat „zvláštní vztah“ se Spojenými státy. Vstup do Evropské unie nebyl stvrzením víry v evropskou integraci, ale spíš zdráhavým uznáním toho, že transatlantická strategie dospěla ke svému konci. Britské veřejné mínění ohledně EU zůstává od té doby přinejlepším vlažné.

V posledních letech se Británie rozhodla nebýt součástí jednotné měny ani schengenského prostoru (který Evropanům umožňuje cestovat přes hranice bez pasů), čímž se distancovala od významných iniciativ EU. Ministerský předseda David Cameron přesto všechny překvapil, když 9. prosince vetoval novou úmluvu EU, poprvé od vstupu Británie do Unie, a ostatních 26 členských států nechal jít dál směrem k větší fiskální integraci bez ostrovního království. Ještě větší údiv vzbudilo, že vyjednávání ztroskotala na laikům těžko srozumitelných detailech finanční regulace.

Cameron například chtěl „červenou čarou“ škrtnout návrh, aby plánovaná směrnice o systému pojištění vkladů podléhala proceduře hlasování kvalifikovanou většinou (což by znamenalo, že žádný členský stát by neměl právo veta). Dále se Cameron ohradil proti požadavku, aby finanční firmy z třetích států působící v Londýně, leč nepodnikající v jiných státech EU, musely mít „jednotný pas“, který by jim umožňoval vyvíjet činnost v kterékoli členské zemi, ale zároveň by vyžadoval, aby se podrobily celoevropským regulacím.

Nejde o úplně bezvýznamné záležitosti, ale hloučku obyčejných voličů rozpačitých z nové britské politiky vůči Evropě bych to vysvětloval nerad. Proč se tedy nepravděpodobným casus belli mezi Británií a jejími partnery stala právě finanční regulace?

Vysvětlení je zčásti politické. V Cameronově Konzervativní straně jsou členové, kteří už dlouho dychtí po rvačce s EU. Dobrá jim bude jakákoli záminka a evropský komisař pro vnitřní trh Michel Barnier jim dodal střelivo prosazováním agendy, již mnozí pokládají za přehnaně restriktivně regulatorní. Když se v roce 2009 handlovalo s křesly v Komisi, tehdejší britský premiér Gordon Brown byl varován, že nechat Francouzům post správce vnitřního trhu je nebezpečné. On ale raději usiloval o funkci šéfa zahraniční politiky EU pro svou spojenkyni z Labouristické strany, baronku Ashtonovou.

Když byl Barnier jmenován, francouzský prezident Nicolas Sarkozy to označil za „porážku anglosaského kapitalismu“. A to se také potvrdilo – byť asi ne způsobem, který si představoval.

Za politickou fasádou jsou ale mezi Velkou Británií a jejími sousedy na kontinentu další podstatné střety. Barnier prosazuje evropské směrnice, které si vynucují uniformní pravidla ve všech členských státech – takzvaná opatření „maximální harmonizace“. Dříve směrnice EU obvykle stanovovaly minimální standardy, které si jednotlivé země mohly dle vlastního přání rozšířit. Mohly postavit mimo zákon iniciativy, jež jsou Británii drahé, například hermeticky izolovat dceřiné společnosti bank a uvalit na ně vyšší kapitálové požadavky. Guvernér britské centrální banky Mervyn King vyjádřil v této věci znepokojení.

Britští představitelé jsou rovněž hluboce zneklidněni opatřeními, která by zúčtovacím organizacím uskutečňujícím své obchody převážně v eurech ukládala povinnost sídlit uvnitř zóny jednotné měny. Ostatně britská vláda žalovala Evropskou centrální banku ve snaze zpochybnit tuto politiku už před vetem úmluvy. Může mít pravdu; je nepochybné, že návrh ECB je v nesouladu s principy jednotného trhu.

Hlavním jablkem sváru je však celoevropská daň z finančních transakcí (DFT), již navrhla Evropská komise s podporou Sarkozyho a německé kancléřky Angely Merkelové. Z britské perspektivy je DFT velmi nevábná. Asi 60 až 70 % výnosů by vznikalo v Londýně, avšak EU by většinu peněz využila na vyspravení financí eurozóny.

V Britech tato představa vyvolává pocity podobné tomu, co by Němci patrně cítili, kdyby EU navrhla novou daň z játrového salámu, přičemž zisky by šly do společného hrnce v centru. Poukazují také na to, že pokud se DFT nedohodne globálně, finanční společnosti se urychleně přesunou z Londýna do New Yorku.

To je na finanční frontě Cameronův nejlepší argument. Nijak silně jej ale zatím neuplatnil, a to z toho prostého důvodu, že daňové politiky v Evropě stále ještě podléhají pravidlu jednomyslnosti. Jinými slovy, Británie může DFT bez zvláštního protokolu zablokovat. To dává jistou váhu tvrzení, že Cameronovo veto bylo v zásadě politickým tahem s cílem upevnit si domácí podporu.

Je to velký hazard, jelikož to teď vypadá, že se Británie pomalu šine k odchodu z EU. Za situace, kdy 26 zemí spěje k silnější integraci a 27. zůstává rezervovaná, rozhodně nové status quo vypadá neudržitelně.

Jak zareagují finanční firmy? Budou potěšeny, že si Londýn kolektivně dupl, přestože Cameronovy regulatorní požadavky nebyly vyslyšeny? Nebo se prostě začnou obracet na realitní makléře, aby jim nachystali kancelářské prostory v Paříži či Frankfurtu?

Tato hra – Londýn versus eurozóna – teprve začala. V nadcházejících měsících a letech slibuje fascinující podívanou.