Německo vynalezlo socialismus. Karel Marx a Bedřich Engels byli Němci. Sociálně demokratické hnutí, které zformovalo moderní evropský sociální stát, také pochází z Německa. Přestože pro zemi její opětovné začlenění do světové obchodní soustavy po druhé světové válce znamenalo obrovský přínos, Německo se nikdy skutečně nevyrovnalo s anglosaským kapitalismem, který stále obklopuje hluboká skepse.

Dnes, když už německé hospodářství nefunguje hladce, kapitál se přesouvá za hranice a nezaměstnanost roste, získává kritika kapitalismu opět na síle. Veřejnost je rozezlena platy vrcholných manažerů a skutečností, že velké německé společnosti propouštějí navzdory zaznamenaným ziskům. Vláda zareagovala naléháním na manažery, aby zveřejnili své příjmy, a zrušením zákonů vymezujících bankovní tajemství, jež kdysi bývaly nedotknutelné.

Tato nová kritika kapitalismu nedávno vyvrcholila sérií útoků lídra Sociálně demokratické strany Franze Münteferinga. Podnikatele, již přesouvají produkci do nízkopříjmových zemí, obvinil, že projevují přílišnou nenasytnost a že jim chybí sociální zodpovědnost, a manažery mezinárodních akciových fondů přirovnal k mračnu kobylek, jež obsadí společnosti, zneužijí je, a když je dílo zkázy dokončeno, stěhují se dál.

Tyto výpady vynesly Münteferingovi obrovskou veřejnou podporu a rozpoutaly zásadní debatu. Německá média převážně kritiku podporují. K chóru kritiků se připojil i Günter Grass, nositel Nobelovy ceny za literaturu, a postěžoval si na slábnutí politické moci v době globalizace. Dnešní poměry zesměšnil jako „akciovými trhy definovanou svobodu“.

Opozičním předákům se téma nelíbí, ale vyhýbají se jeho zpochybnění. Vznášet námitky je ochotno jen nemnoho novinářů a univerzitních profesorů zaměřených na ekonomiku. Jeden židovský profesor z mnichovské univerzity dokonce přirovnal Münteferingův jazyk k nacistickým sloganům. Podnikatelé v sobě dusí vztek a nevoli dávají najevo pouze tichým urychlováním svých rozhodnutí ohledně změn působiště.

Avšak Müntefering má kus pravdy. Zrušení daní z realizovaných kapitálových zisků obrovsky zvýšilo prodej akcií. Přišly mezinárodní akciové fondy, poskytly podnikům naléhavě potřebnou likviditu a zároveň rozpletly tradiční síť vlastnictví. Německo, a.s. má na kahánku.

Dobrou zprávou je, že německé přebujelé konglomeráty se zmenšují do efektivních velikostí a že kapitálový trh dokáže plnit svou úlohu a zdokonaluje rozložení zdrojů. Špatnou zprávou je, že finanční kapitál se přesouvá do zahraničí, aby financoval další přebujelé konglomeráty. V čistých číslech se ovšem může dostavit vyšší růst jak celosvětově, tak v Německu. Ať tak či onak, pro mnoho Němců nedávají procesy kapitalistické alokace finančních zdrojů, jež pozorují, žádný smysl.

Byly doby, kdy se německému kapitalismu prokazovalo více úcty. V poválečném období skeptiky pochybující nad kapitalismem uklidnil německý hospodářský zázrak. Přes zpočátku krajně nízké mzdy a nezralou měnu němečtí pracující dokázali uspět ve světové konkurenci. Mzdy prudce vzrostly a většina Němců zažila rostoucí prosperitu. Liberálně ekonomický přístup Ludwiga Erharda zabíral a socialistické myšlenky ve stranických programech sociálních demokratů i křesťanských demokratů byly zapomenuty.

V průběhu 70. let zašli Němci do krajnosti a začali si kapitalismus plést se samoobsluhou. Svůj sociální stát začali rozšiřovat, vyhnali podíl vlády na HDP z 39% na 49% a uvítali dvouciferné nárůsty platů navrhované odbory. Příznaky vadnoucího zázraku začaly být patrné, když japonská konkurence a další asijští tygři dokázali ze světa sprovodit podstatné části německých pracovně náročných branží – textilního průmyslu, produkce optických výrobků a jemného strojírenství. Nicméně veřejnost stále věřila v trvalý růst.

Nedostatečná konkurenční schopnost německých pracujících začala být zjevná až po pádu železné opony a vzniku tržních ekonomik v bývalých komunistických státech. Země s nejvyššími mzdovými náklady na světě byla postavena před nízkopříjmové konkurenty hned v sousedství. Mzdové náklady v deseti nových členských státech EU jsou stále na pouhé sedmině západoněmecké úrovně; mzdové náklady v Rumunsku a Bulharsku tvoří pouhou desetinu. Čínské platy jsou ještě nižší, neboť tvoří pouhá 4% západoněmeckého průměru.

Německé firmy zareagovaly přesunem pracovně náročných částí svých výrobních řetězců a redukcí investic v Německu. Podíl čistých investic na HNP je dnes druhý nejnižší ze všech zemí OECD. Vzhledem k tomu, že investice jsou tak nízké, čistý vývoz kapitálu z Německa tvoří bezmála 4% HDP.

Největším problémem Německa je ovšem nezaměstnanost, která dosahuje poválečného rekordu. To veřejnost znepokojuje a probouzí hněv vůči kapitalistům, již neinvestují zpět své zisky. Müntefering zformováním své teorie o kapitalismu kobylek prostě vystihl náladu veřejnosti.

Tato neužitečná reakce na zákony globálního tržního hospodářství však maskuje fakt, že německé problémy z velké části plynou z přebujelého sociálního státu a přespříliš agresivních odborářských politik posledních třiceti let. I Marx věděl, že zbožná přání železné zákony ekonomiky nepřekonají. Müntefering měl pečlivěji nahlédnout do spisů praotce své strany, než otevřel ústa.