Monday, September 1, 2014
0

Revoluční múza svobody

Velcí společenští myslitelé jsou téměř vždy zpočátku polarizujícími osobnostmi, jedněmi obdivovaní a jinými zavrhovaní, dokud jejich radikální zpochybnění našeho porozumění světu konečně nepřeváží. Milton Friedman byl mezi moderními společenskými mysliteli velikánem přinejmenším ze dvou důvodů. Zaprvé hluboce ovlivnil nejen svou vlastní oblast ekonomiky, ale rovněž společenské vědy obecněji. Zadruhé, soudě podle dějinné zkušenosti, jeho vliv na veřejné mínění a hospodářské zákonodárství změnil k lepšímu životy bezpočtu lidí.

Celá desetiletí zůstával Friedman v intelektuální pustině, neboť zavrhoval poválečný keynesiánský konsenzus, že by vlády měly používat fiskální politiku k řízení agregátní poptávky – což byl názor, o nějž se opíraly centrálně plánované ekonomické politiky ještě v 70. letech. Vskutku, v kontextu své doby byl Friedman opravdovým intelektuálním revolucionářem, jenž spojoval pečlivý akademický výzkum s elegantně psanými populárně naučnými knihami a žurnalistikou s cílem bránit volnotržní politiky – a prokázat spojitost, obhajovanou autory od Adama Smithe po Friedricha von Hayeka, mezi ekonomickou volností a politickou svobodou.

V ekonomice Friedman oživil a rozvinul monetaristickou teorii, která říká, že hlavním určujícím činitelem výkonu hospodářství je množství peněz v oběhu. Ve svém mistrovském díle Měnová historie Spojených států, 1867-1960 (napsaném společně s Annou Schwartzovou) proslule připsal recese, včetně hospodářské krize 30. let 20. století, na vrub propadu peněžní nabídky. Obdobně prohlásil, že inflaci způsobuje nadměrná peněžní nabídka.

V 60. letech Friedman doložil, že keynesiánské řízení poptávky prostřednictvím vládních výdajů nepřetržitě zvyšuje peněžní nabídku, čímž urychluje růst mezd a cen. Společně s Edmundem Phelpsem – letošním laureátem Nobelovy ceny – dokázali, že neexistuje stabilní vyvážení mezi nezaměstnaností a inflací. Každý pokus využít expanzivní vládní politiky k zatlačení nezaměstnanosti pod jistou úroveň, jak prokázali, vyvolá inflační očekávání a podkope jak hospodářský růst, tak zaměstnanost. Tato analýza anticipovala a zároveň vysvětlila kombinaci zvyšující se inflace a rostoucí nezaměstnanosti 70. let, pro niž se vžilo označení „stagflace“.

Friedman byl katalyzátorem zásadní proměny toho, jak vlády uskutečňují hospodářskou politiku. Místo fiskální stimulace a řízení jsou v současnosti hlavním nástrojem ekonomické správy měnové politiky prováděné nezávislými centrálními bankami. Keynesiánské řízení poptávky tudíž vystřídal nový přístup – za který z velké části vděčíme právě Friedmanovi – založený na tom, že nejlepší zárukou makroekonomické udržitelnosti je prosazování fiskální discipliny a cenové stability.

Neméně významné byly Friedmanovy příspěvky k vlivu na veřejné mínění prostřednictvím prací, které se věnovaly úloze státu ve společnosti. Společně s Hayekem, svým kolegou z Chicagské univerzity, zahájil Friedman obecnější intelektuální útok na keynesiánství, a to s argumentem, že každá vláda, jíž je dovoleno ve jménu rovnosti regulovat ekonomiku, představuje hrozbu pro svobodu jednotlivce.

Ve svých komentářích pro Newsweek , vycházejících v letech 1966 až 1983, i ve svých knihách Kapitalismus a svoboda , Svoboda volby a Tyranie statu quo (poslední dvě psal se svou ženou Rose) Friedman nabídl vizi svobody, který byla jak přitažlivá, tak dosažitelná. Ba Svoboda volby – později základ populárního televizního seriálu, který uváděl – byla v 80. letech ilegálně vydána v Polsku a mně i mnoha dalším během nejtemnějších let komunistické vlády pomohla získat inspiraci pro snění o svobodné budoucnosti. Jeho populárně naučné spisy s obdivuhodnou jasností prosazovaly podmanivou politickou filozofii, společně s konkrétními politickými návrhy. Byl například průkopníkem myšlenky školních poukazů a argumentoval, že soukromá konkurence zajistí vyšší úroveň vzdělávání než státní soustavy.

Friedman se díky svým názorům stal vzorem ekonomických konzervativců po celém světě. Jeho vliv na vládu Margaret Thatcherové přispěl k transformaci Británie z postindustriálního kocourkova, jemuž vévodil třídní zápas, v dominantní hospodářskou mocnost Evropy. Když v 80. letech zahájil své volnotržní reformy Vietnam, vysoce postavení vládní představitelé podrobně studovali jeho spisy. Dal také do pohybu dnes už běžnou praxi měření a porovnávání politických a ekonomických svobod v různých státech, která napomáhá utváření názorů v zemích, jež jsou považovány za státy omezující svobodu.

Friedmanův důsledný odpor k moci státu jej však zavedl až k zaujímání postojů, které se dostávaly do střetu s politickým cítěním mnoha konzervativců, což podtrhuje intelektuální poctivost, která byla puncem jeho životní dráhy. Jeho nesouhlas s právem vládních úřadů zakazovat nebo regulovat lidské chování se týkalo i požadavků na koncese či oprávnění u lékařů a řidičů a také protidrogových zákonů, které podle jeho názoru fungují jako subvence organizovaného zločinu. Vynaložil rovněž značné úsilí na agitaci proti americké branné povinnosti.

Třebaže ve všech svých intelektuálních bitvách nezvítězil, zřídka lze o někom s takovou jistotou říci, že šlo o velkého muže a že dílo, které za sebou zanechal, si udrží trvalý vliv. Žiji v Polsku, které je dnes svobodné, a Miltona Friedmana považuji za jednoho z hlavních intelektuálních architektů naší svobody.

Hide Comments Hide Comments Read Comments (0)

Please login or register to post a comment

Featured