NEW YORK – Severní Korea, oficiálně známá jako Korejská lidově demokratická republika, je jednou z nejutiskovatelštějších, nejuzavřenějších a nejzlovolnějších diktatur na světě. Představuje možná poslední živoucí příklad ryzího totalitarismu – kontroly státu nad všemi aspekty lidského života. Je takové místo správným působištěm pro západní orchestr? Lze si představit, jak Newyorská filharmonie, která s velkou slávou zahrála v Pchjong-jangu, baví Stalina či Hitlera?

Všechny totalitní systémy mají jednu věc společnou: drcením všech forem politického projevu s výjimkou pochlebování režimu činí ze všeho politikum. V Severní Koreji neexistuje nepolitický sport ani kultura. Není tedy pochyb, že pozvání pro Newyorskou filharmonii mělo pozvednout prestiž režimu vedeného Drahým vůdcem Kim Čong-ilem, jehož reputace je tak mizerná – dokonce i v sousední Číně –, že je třeba ji všemi prostředky pozvedávat.

Rozhovory s několika členy orchestru odhalily, že jsou si toho vědomi. Jedna houslistka prohlásila, že „spousta z nás… se neztotožňuje se stranickou linií, podle níž hudba přesahuje politiku“. Umělkyně si byla „jistá, že toho Pchjong-jang využije a že naše vláda se snaží získat politické body“. Dirigent Lorin Maazel, který zvolil program složený z děl Wagnera, Dvořáka, Gershwina a Bernsteina, byl méně cynický. Koncert podle něj „nabere vlastní dynamiku“ a bude mít pozitivní dopad na severokorejskou společnost.

Inu, on to zkrátka říct musel. Mohl by však mít pravdu? Nikdo, dokonce ani Maazel, nepředstírá, že jeden koncert slavného západního orchestru může svrhnout diktaturu, avšak ostražitost autoritářů vůči podvratné síle hudby se datuje až do dob Platónovy Republiky . Není-li hudba podle Platónova názoru přísně kontrolována, rozněcuje vášně a vede lidi ke vzpurnosti. Platón chtěl proto omezit hudební projev na zvuky přispívající k harmonii a řádu.

Diktatury zaujímají víceméně podobný postoj. Oficiálně předepsaný hudební jídelníček Severokorejců se skládá z vlasteneckých hymen komunistické strany, ód na Drahého vůdce, na jeho otce, Velkého vůdce Kim Ir-sena, a na hrdinského ducha korejského lidu. Téměř nic jiného není povoleno – s výjimkou vnitřní svatyně samotných vládců. Proslýchá se, že syn Drahého vůdce Kim Čong-čol je fanouškem Erika Claptona. Britská rocková hvězda dokonce obdržela pozvání, aby v Severní Koreji vystoupila, což by byla opravdová novinka.

Rocková hudba byla v komunistických diktaturách silně omezována, stejně jako jazz v nacistickém Německu, a to ze všech „platónovských“ důvodů: nekontrolované vášně byly pokládány za ohrožení dokonalého státního pořádku. Právě proto získávala „zakázaná“ hudba politický rozměr. Podvratná mládež v hitlerovském Německu – takzvaná „Swing Jugend“ – tajně poslouchala jazz.

Atmosféra v Československu v roce 1968 byla zase prosycena dovozovými zvuky Rolling Stones a Mothers of Invention Franka Zappy. Jakmile sovětské tanky ukončily Pražské jaro, pohrozil jeden ruský policista jistému mladému Čechovi, že z něj „toho Zappu vymlátí“.

Zappovým fanouškem byl i Václav Havel. A také česká rocková skupina Plastic People of the Universe, která komisaře pobouřila natolik, že její členové skončili ve vězení – nikoliv proto, že se angažovali v politické činnosti, nýbrž proto, že „jsme jen chtěli dělat, co se nám líbí,“ jak prohlásil zpěvák skupiny Milan Hlavsa.

Jenže právě o to samozřejmě šlo. Hlavsa a jeho dlouhovlasí příznivci, oslavovaní v geniální hře Rock n’Roll Toma Stopparda, nechtěli, aby jim stát „kazil mejdan“. Bylo jim jedno, co si komisaři myslí. Chtěli prostě tančit podle vlastních not.

Dvořák s Wagnerem samozřejmě nejsou Zappa a Stones. A kdyby Clapton přicestoval na pozvání vlády do Pchjong-jangu, možná by už mu mezi mladými nezbylo dost kreditu, aby mohl roznítit vzpouru. Když v roce 2003 nakonec „Stouni“ vystoupili v Číně, souhlasili, že z programu stáhnou některé pikantnější kusy, protože řečeno slovy jejich místního promotéra „vědí, že mezi čínskou a západní kulturou existují rozdíly. Nechtějí nikterak vystupovat proti čínské vládě.“ Tolik tedy zbylo z ducha roku 1968.

Maazel nicméně může mít kus pravdy. Předvedení kvalitní hudby v Severní Koreji by mohlo mít pozitivní efekt. Stalinovo impérium žádné zahraniční klasické orchestry nepotřebovalo. Mělo dost vlastních. Také Čína Rolling Stones nepotřebovala – v zemi již působí spousta rockových kapel. Pevnost severokorejské diktatury je však založena na totální izolaci.

Severokorejcům bylo padesát let upíráno jakékoliv umění, myšlenky či hudba neschválené státem. Bylo jim sdělováno, že Severní Korea je hrdinná malá země obklíčená satanskými nepřáteli v čele se Spojenými státy. Tato permanentní paranoia vedla ke vzniku čehosi, co se podobá celostátní léčebně duševně nemocných, v níž vládnou nevědomost, teror a podezíravost.

Za těchto podmínek je i konvenční program vážné hudby v provedení Newyorské filharmonie závanem čerstvého vzduchu. Možná nesvrhne diktaturu, ale nabídne jistou útěchu těm, kdo jsou v ní nuceni žít. A to je prozatím docela dobrý důvod, proč hrát.