Monday, July 28, 2014
Exit from comment view mode. Click to hide this space
0

Nechť ruské revoluce soudí historie

Rusko čeká nadbytek výročí. Na tento měsíc připadá 90. výročí říjnové revoluce z roku 1917 a také 25. výročí smrti Leonida Brežněva. Příští měsíc si pak připomeneme 15. výročí rozpadu Sovětského svazu. Avšak jen pokud pochopíme první událost, můžeme pochopit události ostatní.

Říjnová revoluce měla vždy mnoho kritiků. Ruský filozof Ivan Šmelev ji pojmenoval slovy „velké bití Ruska“. Vasilij Rozanov ji označil za „masakr Ruska“. Bezpočet autorů na ni pohlíží jako na tragédii, která přerušila tok dějin a zničila nejlepší lidi Ruska.

Říjnová revoluce však má i své obhájce, pro které znamenala počátek nové éry v dějinách, průlom ze světa otroctví a útisku ke svobodě, spásu pro Rusko i Evropu a zdroj naděje pro Asii a Afriku. Podle tohoto názoru nešlo o žádné spiknutí, nýbrž o velkou společenskou revoluci, která následkem silné vnitřní logiky vynesla k moci dělníky, rolníky a bolševickou stranu, jež reprezentovala jejich vůli.

Pro většinu Rusů, kteří vyrostli v sovětském systému, je kus pravdy na obou názorech, avšak na ultraradikální kritiku říjnové revoluce a dalších aspektů socialistického života v SSSR 20. století podle nich není místo. Pro mnoho lidí není revoluce pouze dějinami; je to také součást jejich života a vědomí. To samozřejmě neomlouvá ty, kdo si odmítají vyslechnout odůvodněnou analýzu minulosti naší země, avšak Rusové ukvapené řečnění nepřijmou.

Studium ruské revoluce je téměř stejně staré jako revoluce sama a přineslo obrovské množství výzkumné látky doma i v zahraničí. Ani dnes však zdaleka nechápeme řadu významných faktorů, souvislostí, motivů, důvodů a důsledků toho, co se v roce 1917 a během prvních let sovětské moci stalo. Jen málo dějinných událostí dalo vzniknout tolika konceptům a teoriím, které se je snaží vysvětlit a vyhodnotit – a také tolika falzifikacím, neumělým i rafinovaným.

Na těchto falzifikacích se podíleli bolševici i jejich protivníci – skrývali, překrucovali a vymýšleli si nejrůznější fakta a okolnosti, ať už se týkaly skutečné role Stalina či Trockého při revoluci nebo chování rolníků a kozáků. Tisíce jmen vypadly z dějin, skutky jedněch lidí byly „převedeny“ na jiné a podstata, motivy a činnost stran, skupin, národních hnutí a tříd neušly zkreslení.

Revoluce a její předáci byli idolizováni a vznikly zfalšované reputace a životopisy. Skutečný průběh událostí byl zjednodušen a „vyžehlen“, přičemž z každé fáze revoluce se vytvořilo přirozené pokračování fáze předchozí. Nikdo nemluvil o omylech, pochybnostech, váhání a nevědomosti vůdců. Nejdůležitější archivy byly nepřístupné a některé dokumenty byly zničeny.

Situace se začala měnit v letech 1988-1991, kdy se dějiny SSSR a ruské revoluce dostaly do centra pozornosti občanů. Zhroucení SSSR a komunistické strany otevřelo historikům nové obzory – a téměř všechny archivy. Masy dokumentů a dalších zdrojů souvisejících s počátky sovětské moci byly zpřístupněny k výzkumu a analýze. Bez ohledu na to, co lidé říkají o administrativě Vladimira Putina, dnes máme svobodu před politickou a striktní ideologickou cenzurou. Ačkoliv dnešní nová politická realita v Rusku vytváří vlastní nové mýty a falzifikace, ty se zatím nerozšířily na práci historiků. Nestranné dějiny ruské revoluce, které zatím nebyly napsány, tak možná ještě napsány budou.

O problémech ruských dějin dvacátého století hovoří Putin jen málokdy – jednou na přímou otázku o svém postoji k událostem z roku 1917 odpověděl, že je pokládá za „přirozenou reakci země na porážku v první světové válce“. Když navštívil ruský hřbitov nedaleko od Paříže – kde je pohřbena řada ústředních postav bělogvardějců a také ruští emigranti –, položil věnce na hroby ruského básníka Ivana Bunina a hrdinky francouzského odboje Viky Obolenské.

Putin se rovněž zastavil nedaleko od společného náhrobku generálů a důstojníků „Bílé armády“. „Jsme děti stejné matky – Ruska,“ prohlásil, „a je načase, abychom se všichni sjednotili.“ Ostatky generála bělogvardějců Antona Děnikina byly nedávno převezeny do Moskvy a ostatky Vladimira Karpela, dalšího generála „bílých“, putovaly do Irkutsku.

V Irkutsku byl také odhalen pomník admirálu Alexandru Kolčakovi, který stál v čele snahy bělogvardějců o svržení bolševiků, a v Moskvě byl postaven pomník Mikuláši II. Pravoslavná církev dokonce Mikuláše II. svatořečila. To vše jsou kroky směrem ke sjednocení státu a národa, nikoliv pokusy dosáhnout odplaty nebo rozdělit Rusko. Dnes existují dobré podmínky pro klidné a nezaujaté prozkoumání minulosti Ruska – od revoluce z roku 1917 až po dobu stagnace za Brežněva. Je to okamžik, který historikové musí využít.

Exit from comment view mode. Click to hide this space
Hide Comments Hide Comments Read Comments (0)

Please login or register to post a comment

Featured