Thursday, August 21, 2014
0

Ať se financí ujmou skeptikové

CAMBRIDGE – V současnosti probíhá boj o obsazení nejvýznamnější světové funkce v oblasti hospodářské politiky. Šéfovi Federálního rezervního systému Spojených států Benu Bernankemu vyprší v lednu mandát a prezident Barack Obama musí do té doby rozhodnout: buďto opětovně jmenuje Bernankeho, anebo dá přednost jinému člověku s pevnějšími vazbami na demokraty – nejčastěji se v této souvislosti zmiňují jména Larryho Summerse a Janet Yellenové.

Toto rozhodnutí bude mít nesmírné důsledky nejen pro USA, ale i pro světovou ekonomiku. Jako strážci peněžní nabídky státu a osoby určující krátkodobé úrokové sazby hráli centrální bankéři vždy klíčovou roli. Snížíte-li úrokovou sazbu příliš, výsledkem je inflace a měnová nestabilita. Zvýšíte-li ji příliš, ekonomika sklouzne do recese a nezaměstnanosti.

Monetární politiku nelze pokládat za vědu, takže dobrý centrální bankéř musí být pokorný. Musí si být vědom limitů svého chápání a účinnosti nástrojů, které má k dispozici. Přesto si nemůže dovolit být pokládán za nerozhodného, neboť by to vyvolalo destabilizující finanční spekulace.

Funkce centrálních bankéřů jsou důležité samy o sobě, avšak v důsledku rozvoje finančních trhů se tito lidé v uplynulých desetiletích stali ještě významnějšími. Ačkoliv formálně tuto roli nehrají, fakticky se z centrálních bankéřů stali strážci zdravého rozumu na finančním trhu. Jaké nástrahy přináší neplnění tohoto úkolu, to se s bolestnou pádností ukázalo během debaklu kolem podřadných hypoték. Podle Obamou navržených nových pravidel ponese Fed ještě větší zodpovědnost a jeho úkolem bude mimo jiné předcházet finančním krizím a zajišťovat, aby na sebe banky nebraly příliš velké riziko.

Je to úkol, při jehož plnění výrazně ztroskotal bývalý šéf Fedu Alan Greenspan. Kvůli jeho slepotě vůči nestřídmosti finančního trhu – této malé „vadě“ v jeho uvažování, jak to později sám označil – vůbec nevěnoval pozornost úskalím spojeným s finančními inovacemi wallstreetských titánů. Bernanke byl v letech 2002-2005 členem Greenspanovy Rady guvernérů, a tak lze i jemu vyčíst, že se k tomuto trendu připojil.

Šéf Fedu uplatňuje celosvětový vliv nejen prostřednictvím měnové politiky, ale i prostřednictvím vlastních slov. Právě on udává tón politických diskusí a pomáhá utvářet systém předpokladů, v jehož rámci operují politici z celého světa.

Tím, co Greenspana s Bernankem v roli finančních regulátorů brzdilo, byla skutečnost, že oba chovali přehnaně velkou úctu k Wall Streetu a jeho počínání. Pracovali s předpokladem, že co je dobré pro Wall Street, je dobré i pro Main Street. To se v důsledku krize bezpochyby změní, i kdyby u kormidla setrval Bernanke. Svět však potřebuje takového šéfa Fedu, který bude instinktivně skeptický k finančním trhům a jejich společenské hodnotě.

Zde jsou některé lži, které finanční průmysl namlouvá sám sobě i jiným a jimž se kterýkoliv nový šéf Fedu bude muset postavit.

Ceny stanovené finančními trhy jsou optimální pro alokaci kapitálu a dalších zdrojů k nejefektivnějšímu využití . Toto vám budou tvrdit učebnice i finančníci, ale my dnes máme mnoho důvodů k ostražitosti.

Řečeno jazykem ekonomů existuje v oblasti financí příliš mnoho „selhání trhu“, než aby mohly být tyto ceny dobrým vodítkem pro alokaci zdrojů. Existují zde střety zájmů, které vrážejí klín mezi zájmy vlastníků kapitálu a zájmy bankovních ředitelů a dalších finančních šéfů. Asymetrické informace mezi prodejci a kupci finančních produktů mohou snadno vyvolat zranitelnost kupců vůči zneužití, jak jsme viděli u cenných papírů krytých hypotékami.

Implicitní či explicitní záruky sanace navíc podněcují příliš velké riskování. Velcí finanční prostředníci ohrožují celý finanční systém, když používají nesprávný rizikový model a činí špatná rozhodnutí. Regulace je na tyto problémy přinejlepším částečným lékem. Možnost, že ceny generované finančními trhy vyšlou nesprávné signály, je tedy stejně pravděpodobná, jako že vyšlou signály správné.

Finanční trhy vedou vlády k disciplíně. Toto je jeden z nejčastěji uváděných přínosů finančních trhů, avšak i on je zjevně falešný. Když jsou trhy ve stavu euforie, nejsou s to vést k disciplíně jakéhokoliv dlužníka, tím méně vládu se slušným úvěrovým ratingem. Máte-li o tom pochybnosti, zeptejte se desítek vlád v rozvíjejících se ekonomikách, které neměly žádné potíže půjčit si na mezinárodních trzích, obvykle v předvečer pozdější platební krize.

V mnoha těchto případech – dobrým příkladem je třeba Turecko v 90. letech – umožnily finanční trhy nezodpovědným vládám odstartovat neudržitelnou spirálu zadlužování. Když pak skutečně přijde „tržní disciplína“, je už obvykle pozdě, restriktivní opatření jsou příliš tvrdá a uplatňují se na všechny bez rozdílu.

Rozšíření finančních trhů je nesporné dobro. Zase vedle. Finanční globalizace měla umožnit chudým a nedostatečně kapitalizovaným zemím získat přístup k úsporám zemí bohatých. Měla podporovat globální sdílení rizik.

Ve skutečnosti se však žádné z těchto očekávání nenaplnilo. V letech před finančním krachem se kapitál přesouval spíše z chudých zemí do bohatých než opačně. (To samo o sobě nemuselo být špatné, protože se ukazuje, že velcí (čistí) půjčovatelé na mezinárodních trzích mají sklon růst pomaleji než ostatní.) A ekonomická nestabilita rozvíjejících se trhů se během finanční globalizace zvýšila, do jisté míry i kvůli častým finančním krizím vyvolávaným mobilním kapitálem.

Finanční inovace jsou skvělým motorem růstu produktivity a hospodářského blahobytu. Další omyl. Představte si, že bychom se před pěti lety byli zeptali na příklady skutečně užitečných finančních inovací. Uslyšeli bychom dlouhý výčet nástrojů souvisejících s hypotékami, jež údajně zpřístupňují finance na koupi domu i zákazníkům, kteří by si jinak nemohli dům dovolit. Dnes už víme, kam nás to dovedlo. Blíže k pravdě má tedy názor Paula Volckera, že pro většinu lidí má obyčejný bankomat větší přínos než jakýkoliv finančně vyumělkovaný dluhopis.

Světovou ekonomiku až příliš dlouho řídili finanční nadšenci. Je načase, aby ji začali přebírat finanční skeptikové.

Featured