CAMBRIDGE – Na současné krizi je z pohledu rozvojových států přece jen něco dobrého, neboť z ní vyjdou s mnohem silnějším slovem v institucích, které řídí ekonomickou globalizaci. Až sedne prach, Čína, Indie, Brazílie, Jižní Korea a hrstka dalších „vyspívajících“ států bude schopna uplatňovat větší vliv nad způsobem řízení multilaterálních ekonomických institucí a získá výhodnější pozici k prosazování reforem odrážejících jejich zájmy.

To má dva vzájemně související důvody. Zaprvé, finanční krize oslabuje Spojené státy a Evropu. Ty nebudou ochotné či schopné zajišťovat onen typ vůdcovství, který byl oporou multilateralismu během desetiletí následujících po druhé světové válce. Rozvojové státy budou muset udělat krok vpřed a zaplnit tuto mezeru.

Zadruhé, relativní váha a význam rozvojových států v globálním hospodářství ještě dále vzroste. Mnohé přední finanční instituce Západu – ty, které nebyly právě znárodněny – a rovněž některé důležité průmyslové podniky zůstanou vydané na milost a nemilost kapitálu z Číny a států Perského zálivu. Aktuální kolo globálních jednání v oblasti obchodu ukázalo, že pokud bohaté státy chtějí, aby rozvojové země spolupracovaly, budou je muset nechat sestavit pravidla hry.

Aby rozvojové státy nastalé situace co nejlépe využily, budou potřebovat jasnou představu o svých zájmech a prioritách. O co by tedy měly usilovat?

Zaprvé, měly by prosazovat nová pravidla, která sníží pravděpodobnost výskytu finančních krizí a bolestivost jejich důsledků. Ponecháme-li globálním finančním trhům volnou ruku, ať si poradí, jak umí, poskytují v dobrých časech příliš mnoho úvěrů za přehnaně nízkou cenu a ve špatných časech zase příliš málo úvěrů. Jediným účinným opatřením je proticyklické řízení kapitálového účtu: během ekonomických vzestupů odrazovat od půjček ze zahraničí a během poklesů bránit úniku kapitálu.

Mezinárodní měnový fond by se tedy měl přestat mračit na regulaci kapitálu a naléhat na finanční otevřenost a raději se pustit do práce v oblasti aktivní podpory zemí zavádějících takové politiky. Měl by také zvýšit své nouzové úvěrové limity, aby více sloužil jako věřitel poslední záchrany pro rozvojové státy zasažené finančním úderem.

Krize je příležitostí k dosažení větší transparentnosti na všech frontách, včetně bankovní praxe v bohatých zemích, která nahrává daňovým únikům v rozvojových státech. Movití občané rozvojového světa ve svých domovských zemích každoročně krátí daně o hodnotu přesahující sto miliard dolarů, díky bankovním účtům v Curychu, Miami, Londýně a dalších místech. Vlády rozvojových zemí by měly požadovat informace o účtech svých občanů a měly by je získat.

Rozvojové státy by také měly naléhat na zavedení Tobinovy daně – daně z globálních transakcí v cizích měnách. Stanovena na dostatečně nízkou míru, řekněme 0,25%, měla by taková daň jen malý negativní vliv na globální hospodářství, a přece by zajistila značné výnosy. Cena co do efektivity by byla přinejhorším nepatrná a přitom by toto zdanění odradilo nanejvýš přehnané krátkodobé spekulace.

Vybrané příjmy – docela dobře stovky miliard dolarů ročně – by bylo možné vydat za globální veřejné statky, jako je rozvojová pomoc, vakcíny proti tropickým nemocem a ozeleňování technologií používaných v rozvojovém světě. Administrativní potíže se zaváděním Tobinovy daně nejsou nepřekonatelné, jestliže se projektu zúčastní přední vyspělé země. Zahraniční finanční střediska by pak bylo možné přimět ke spolupráci pohrůžkou, že budou vytlačena do izolace.

Rozvojové země by také měly zavést do Světové obchodní organizace pojem „politického prostoru“. Cílem by bylo zajistit, aby rozvojové země mohly uplatňovat takové obchodní a průmyslové politiky, jakých je zapotřebí k restrukturalizaci a diverzifikaci jejich ekonomik a k přípravě podmínek pro hospodářský růst. Všechny země, které se úspěšně globalizovaly, využívaly právě takových politik, z nichž mnohé (např. subvence, pravidla požadující domácí podíl na prodávaném zboží, zpětné inženýrství patentovaných výrobků) nejsou v současnosti podle pravidel WTO povoleny.

Politický prostor je také nezbytný k tomu, aby se zajistilo, že s pravidly mezinárodního obchodu nekolidují důležité společenské a politické cíle, například potravinová bezpečnost. Rozvojové státy by měly argumentovat tím, že uznání těchto ekonomických a politických skutečností světový obchodní režim neoslabí a neučiní náchylnějším k protekcionismu, ale že naopak přispěje k jeho zdraví a udržitelnosti.

S narůstající mocí ale přichází také narůstající zodpovědnost. U oprávněných zájmů bohatých zemí budou rozvojové státy muset projevit více pochopení a vstřícnosti a bude třeba, aby byly ochotnější platit za některé celosvětové veřejné statky. Rozvojové země vyvážející kapitál by měly souhlasit se zavedením větší transparentnosti do činnosti fondů svrchovaného majetku a zavázat se, že jich nebudou zneužívat k politickým účelům. Největší rozvojové země – Čína, Indie a Rusko – budou muset na svá bedra vzít část břemene snižování emisí skleníkových plynů.

Taktéž si rozvojové státy musí uvědomit, že politický prostor je obousměrná silnice. V zemích jako USA, kde střední třída v posledním čtvrtstoletí sklidila jen málo plodů globalizace, bude obchodní politika pod obrovským tlakem, aby zajistila určitou nápravu. Nově zvolený prezident Barack Obama udělal z těžkostí střední třídy hlavní téma své úspěšné kampaně. Jeho hlavní poradce pro ekonomiku Larry Summers také poslední dobou hlasitě poukazuje na negativní dopady globalizace na pracující.

Rozvojovým zemím mnoho neprospěje, budou-li probouzet obavy z protekcionismu, kdykoli někdo tyto zájmy zmíní. Politická a ekonomická realita vyžaduje přístup, který dokáže lépe rozlišovat a spolupracovat. Rozvojové země by se měly postavit zjevnému obchodnímu ochranářství, ale také měly by projevit ochotu jednat o prevenci dostihů v regulační benevolenci v oblastech, jako jsou pracovní normy či zdanění firem. To je v jejich vlastním dlouhodobém zájmu. Bez podpory středních tříd bohatých států bude těžké globální obchodní režim udržet tak otevřený, jak tomu bylo v posledních letech.