Cunami, jež zpustošilo Asii a zapříčinilo velké ztráty na životech, nám přináší mnohá ponaučení. Když televize roznesla živé obrazy destrukce domů do celého světa, názorně se ukázala moc globalizace. Právě v takových chvílích se svět skutečně jeví jako globální vesnice.

Samozřejmě, zdálo se, že poněkud déle trvalo, než se zprávy o rozsahu pohromy dostaly do texaského Crawfordu na ranč prezidenta Bushe. Nakonec se ale rozhodl přerušit dovolenou a nabídl pomoc, jejíž výše byla následně poopravena směrem vzhůru pod tlakem celosvětového soutěžení, které je příslibem naděje na pomoc pro všechny, kdo ji zoufale potřebují.

Americká pomoc se přesto zdá skoupá v porovnání s částkami, jež nabídly země se zlomkem amerického hospodářského bohatství. Řídce osídlená Austrálie nabídla víc než dvojnásobek americké pomoci, Japonsko přislíbilo téměř o 50% víc a Evropa se zavázala věnovat pětinásobek. To mnohé pozorovatele vedlo k přemítání nad faktem, že nejbohatší stát světa je všeobecně v oblasti zahraniční pomoci nejlakomější – což je ještě zřetelnější ve srovnání se sumou, již utratí za válčení a obranu.

Katastrofa byla mezinárodní, a proto bylo na místě, že se vůdčí role při koordinaci odstraňování následků pohromy ujala Organizace spojených národů. Spojené státy bohužel vyvinuly vlastní úsilí, široce vnímané jako další pokus o podrývání multilateralismu, a pokoušely se vést „hlavní skupinu“, která by program pomoci řídila, přičemž ignorovaly snahy probíhající v regionu a v OSN. Ať už byly důvody Ameriky jakékoliv, později se rozumně rozhodla připojit se k úsilí OSN. Fráze, že s vytvořením hlavní skupiny spěchala kvůli neexistenci jiných snah, jimiž si Bushova administrativa chtěla zachránit tvář, byly ponechány odeznít do ticha.

Reakce některých zemí v regionu byla skutečně impozantní a prokázala, jak daleko už dospěly s budováním schopných a účinných vlád. Bylo pamatováno na bezpočet drobností: Thajsko do postižené části země letecky přepravilo velvyslance, aby napomohlo péči o potřeby cizích státních příslušníků, těm, kdo přišli o peníze a pasy, pomohlo s návratem domů, poskytlo zdravotní péči raněným, zavedlo metody identifikace těl a vypořádalo se s potížemi plynoucími z nedostatku pytlů na těla a chladicích zařízení.

Země jako Thajsko, které cítily, že se dokáží s finančními nároky vypořádat samy, požádaly, aby pomoc směřovala k ostatním. O jedno však přece požádaly: o snížení celních překážek a lepší přístup na zahraniční trhy. Nežádaly o dary, jen o příležitost si vydělat. Odpovědí, přinejmenším do chvíle, kdy tento komentář píšu, bylo většinou hrobové ticho.

Na druhou stranu skupina G7 skutečně významně přispěla nabídkou odpuštění dluhů. To je důležité zejména pro Indonésii, která musí splácet úroky z dluhu ve výši 132 miliard USD (přičemž 70 miliard USD dluží veřejným věřitelům nebo na ně poskytly záruky vládní úřady). Toto dluhové břemeno by i bez cunami bylo ohromnou brzdou rozvoje, až se země konečně zotaví z důsledků finanční krize z roku 1997.

Ba existují pádné důvody pro to, aby k odpuštění indonéských dluhů došlo tak jako tak, neboť velká část zadlužení vznikla kvůli půjčkám, jež si brala zkorumpovaná Suhartova vláda. Poskytovatelé půjček věděli nebo měli vědět, že ne všechny peníze byly určeny na pomoc indonéskému rozvoji. Navíc určitá část dluhu vznikla jako součást krize z let 1997 až 1998, kterou zhoršily a prohloubily politiky, jež zemi vnutil MMF.

Nikdo nepředstírá, že dokážeme odvrátit nebo změnit síly přírody. Musíme se spíš naučit se s nimi umět vypořádat. Objevilo se volání po dokonalejších systémech včasného varování před cunami. V jedné oblasti, totiž globálním oteplování, jsme už ale včasné varování dostali. Většina zemí si to uvědomila a sjela se v Riu a Kjótu, aby něco podnikla – není to sice dostačující, ale Kjótský protokol byla zamýšlen jen jako začátek. Žel bohu, globální oteplování zřejmě zničí právě některé ze zemí, jež zpustošilo cunami. Nízko položené ostrovy jako Maledivy zmizí pod hladinou oceánu.

Stále ještě nejsme globální vesnice. Po počátečním zpochybňování existence vědeckých důkazů svědčících o problému teď největší znečišťovatel na světě, Spojené státy, jednoduše odmítá cokoliv proti němu dělat (kromě hlásání dobrovolného omezování – které ovšem není příliš vidět, tedy přinejmenším v Americe ne). Mezinárodní společenství teprve musí přijít na to, co dělat s nepřizpůsobivým členem, který nedokáže žít v souladu s odpovědností globálního občana.

Optimisté tvrdí, že technika problém vyřeší. Realisté poukazují na to, že v dlouhém souboji mezi životním prostředím a technikou zatím, jak se zdá, technika prohrává. Příroda, jak jsme se ponaučili z cunami, má svůj vlastní časový plán. Jestliže se nenaučíme jej respektovat, ujede nám vlak.