Porážka strany Právo a spravedlnost (PiS) bratrů Kaczyńských v Polsku se po celé Evropě setkala s úlevným oddechnutím. V době, kdy do úřadu nastupuje nový kabinet Donalda Tuska, je však důležité vzít si z jejich porážky ponaučení pro nás všechny.

Mnohé vlády promrhají příznivá hospodářská období tím, že odkládají reformy potřebné k vybudování prosperující budoucnosti. Vláda pod vedením PiS, která byla zvolena v roce 2005, zdědila rychle rostoucí ekonomiku, ale neučinila nic, aby toto dědictví posílila. Místo toho byla privatizace zablokována a návrhy fiskálních reforem a deregulace zůstaly jen na papíře.

Kaczyńského vláda v podstatě začala uskutečňovat program antireformy. Dělba moci (nezávislé soudnictví a centrální banka) byla podkopána ve prospěch „silného“ státu. PiS uchvátila veřejnoprávní média, zpolitizovala úřad generálního prokurátora a s pomocí médií ho proměnila v nástroj stranické propagandy snažící se ukázat, že Polsku vládnou zlovolné skryté síly zvané układ , které podvádějí Poláky a udržují je v chudobě.

Každý, kdo s touto diagnózou nesouhlasil nebo kritizoval metody PiS, zvláště ty, které používal její šéf Jarosław Kaczyński, byl šmahem označen za člověka podílejícího se na układu . Ušetřen nezůstal nikdo. Nelítostné útoky se vedly dokonce i proti Lechu Wałęsovi a „polskému Mandelovi“ Władysławu Bartoszewskému.

Ačkoliv se stalo oblíbeným klišé, že vítězství PiS v roce 2005 pramenilo z „únavy z reforem“, ve skutečnosti se v letech 2000 až 2005 příliš mnoho reforem neuskutečnilo (s výjimkou ambiciózního, ale částečně zablokovaného pokusu o fiskální konsolidaci). Takové vysvětlení se zdá pochybné i jinde. Na Slovensku zvítězil reformně založený premiér Mikuláš Dzurinda ve volbách v roce 2002 i poté, co zavedl tvrdý stabilizační program, a nebýt neshod v jeho koalici, mohl ve vládě pokračovat i po volbách v roce 2006. V České republice byla proreformně orientovaná vláda zvolena v roce 2006 a v Maďarsku dominují volebním kampaním spíše politické rozpory než únava z reforem.

Reformátorům se volby samozřejmě nevyhrávají snadno. Právě naopak: k reformám se obvykle přistupuje teprve ve chvíli, kdy jsou příznaky blížící se krize tak silné, že je stále obtížnější je ignorovat, případně poté, co nějaká krize „vyškolí“ voliče. (Pokud ovšem krize přijde až po reformách, mohou zvítězit populističtí politici, kteří svedou vinu na reformy samotné namísto jejich nedotaženosti, jak se stalo v Argentině.)

Reformátoři mohou vyhrávat volby, pokud s veřejností komunikují lépe než populisté. Špatná politika se ve většině případů „prodává“ lépe než politika dobrá.

V Polsku v roce 2005 byla hlavním tématem korupce. PiS naskočila do antikorupčního vlaku a posílila jeho přitažlivost tím, že spojila boj proti korupci s vizí skrytých sil, které údajně zvrhávají polskou společnost a demokracii. Nebýt této skutečnosti, vypadaly by volby v roce 2005 pravděpodobně zcela jinak.

Kritizovat antikorupční tažení je riskantní, poněvadž slova lze překroutit tak, aby vyzněla jako lhostejnost. Dovolte mi tedy, abych nejprve uvedl svou protikorupční bilanci: jako vicepremiér jsem se stal v roce 1999 prvním polským politikem, který požádal Světovou banku, aby připravila zprávu o korupci v Polsku a navrhla způsoby, jak ji vykořenit. Ve veřejném životě jsem kladl důraz na odbourávání regulací závisejících na volném uvážení jednotlivce – což je hlavní zdroj neefektivity i korupce. Neměli bychom však být slepí vůči tomu, co se může stát, když si antikorupční kartu uzurpují političtí demagogové.

Zajímavé je, že před zvolením dvojčat Kaczyńských už všechna dostupná měřítka faktické korupce klesala. Například index četnosti vyplácení úplatků, který počítá Světová banka a EBRD, dosahoval v roce 1999 hodnoty 2,7 oproti hodnotě 2,03 v roce 2005 (hodnota 1 je minimum). Korupční daň (procento tržeb vyplácených za úplatky) pak klesla z 1,22% v roce 2002 na 0,7% v roce 2005.

V Polsku dnes existuje propastný rozdíl mezi úrovní vnímané a faktické korupce. V případě vnímané korupce si Polsko vede mnohem hůře než Slovensko, Česká republika, Maďarsko a Řecko, zatímco u ukazatelů faktické korupce je na tom lépe – nebo přinejmenším na tom není hůře. Například podíl respondentů, kteří se přiznali, že v roce 2006 dali někomu úplatek, činil v Polsku 5%, zatímco v České republice a Řecku to bylo 17%. Index četnosti vyplácení úplatků činil v roce 2005 v Polsku 2,03, na Slovensku 2,22, v České republice 2,09 a v Řecku 2,37. Korupční daň dosáhla v roce 2005 v Polsku 0,7%, na Slovensku 0,93% a v Maďarsku 0,63%.

Poláci by se samozřejmě neměli s dnešní úrovní korupce spokojit. Boj s korupcí by se měl spíše zaměřit na odstraňování jejích základních příčin: korupčního prostoru ve veřejném sektoru a potlačování tržních sil. Je to jediná cesta, která slibuje jak méně korupce, tak i vyšší hospodářský růst. Budeme-li s korupcí bojovat výhradně prostřednictvím zesílených represivních opatření, přičemž korupční prostor v přebujelém veřejném sektoru ponecháme nedotčený, pouze tím ochromíme veřejné činitele, oddálíme důležitá rozhodnutí a nahrajeme cynickým demagogům a politickým fanatikům.