MNICHOV – Po dluhové krizi roku 1982, krizi stavebních spořitelen ve Spojených státech na konci 80. let a asijské finanční krizi roku 1997 je krize podřadných hypoték už čtvrtou významnou bankovní krizí od druhé světové války a je zdaleka největší. Podle MMF budou celkové ztráty ve smyslu odpisů z bilancí činit celosvětově téměř bilion dolarů, z čehož lví podíl pravděpodobně ponesou americké finanční instituce. Vzhledem k tomu, že úhrn objemu základního jmění všech amerických finančních institucí je zhruba 1,2 bilionu dolarů, jde o závratnou sumu.

Proč k bankovním krizím dochází? Jsou manažeři bank hlupáci? Proč se zaručují za rizika, která jejich banky přivádějí na pokraj bankrotu? Odpověď spočívá v kombinaci špatného účetního systému a různých projevů morálního hazardu, jež stávající regulační systémy nepotlačily.

Oním špatným účetním systémem jsou Mezinárodními standardy účetního výkaznictví (IFRS), které dnes používají velké společnosti po celém světě. Nedostatečnost IFRS tkví v tom, že nezmírňují systémovou nákazu vyplývající z pohybů cen aktiv. Když se ceny aktiv hýbou, firmy, jež aktiva vlastní, jsou nuceny každé čtvrtletí měnit jejich hodnotu uváděnou v rozvaze. Včasné vykazování nerealizovaných kapitálových zisků a ztrát způsobuje volatilitu akcií společnosti vlastnící daná aktiva, což vyvolává vlny šoků napříč finanční soustavou.

Alternativou by byl preventivní účetní systém, jaký před přechodem na IFRS používaly všechny německé firmy. V tomto tradičním německém systému se aktiva společnosti oceňovala podle „principu nejnižší hodnoty“: pro účetní účely je třeba používat nižší historickou cenu aktiva a jeho současnou tržní cenu. To dávalo manažerům možnost prosazovat dlouhodobější cíle a prokázalo svou účinnost při potlačování dopadů nákazy. Ba jednalo se o významný důvod stability německé finanční soustavy.

Za současné krize jsou obzvlášť významné tři projevy morálního hazardu. Zaprvé, manažerské platy jsou přespříliš závislé na krátkodobém chování cen akcií, což je zřejmě důsledek nadměrného vlivu investičních bank na politiky bank komerčních. Vzhledem k tomu, že investiční banky mohou dosahovat vysoké míry návratnosti jedině ve světě s kolísavými cenami aktiv a krátkodobými cíli plnění, společnosti tlačí na své manažery, aby se přizpůsobili.

Zadruhé, přebírání přílišných investičních rizik bankami odráží jejich očekávání, že jim vlády v případě nutnosti vypomohou. Právě to se stalo během krize stavebních spořitelen, kde vláda otevřeně posloužila jako pojistitel vkladů. Banky se mohly pouštět do přehnaně rizikových projektů, aniž by vyplašily investory, poněvadž vláda by zakročila jako věřitel poslední záchrany.

Během hypoteční krize se nepřímo projevil podobný fenomén, když banky spekulovaly, že jsou příliš velké na to, aby je vlády nechaly padnout. Skutečnost, že britská centrální banka vypomohla Northern Rock a americký Federální rezervní systém zachránil pomocí 30 miliard dolarů Bear Stearns, napovídá, že měly pravdu.

Zatřetí a zřejmě především je morální hazard důsledkem asymetrických informací mezi bankami a jejich věřiteli. Banky vydávají cenné papíry s atraktivními nominálními úrokovými sazbami, ale s neznámou pravděpodobností splacení. Sestavované cenné papíry se často opírají o důmyslná portfolia obsahující dobrá i špatná aktiva, jejichž skutečné riziko nelze snadno posoudit. Za současné krize dramaticky podhodnotily související rizika i soukromé ratingové agentury, což napomohlo přilákat mezinárodní finanční investory k nákupu hypotečně zajištěných cenných papírů za přemrštěné ceny.

Bankám tudíž nic nebránilo v prodeji „béčkových“ dluhopisů. Tak jako u auta, které se rozbije, jen co si ho koupíte, u rajčat a jablek, která sice dobře vypadají, ale chutnají vodnatě, anebo u šatů, které se rychle obnosí, může prodávající bez vědomí zákazníka snížit kvalitu výrobku a své náklady. Poněvadž nekvalitní výrobky se prodávají za stejnou cenu jako výrobky kvalitní, jakostní zboží na trhu vymizí.

Na kapitálových trzích je informační asymetrie mezi těmi, kdo cenné papíry prodávají a kdo je nakupují, ještě větší, takže pro banky je nesmírně lákavé vydávat cenné papíry zvyšující jejich očekávané zisky tím, že snižují pravděpodobnost splacení pod úroveň, již kupující očekávají. Za tímto účelem vytvářejí komplikované struktury právního nároku, jimž stěží někdo může plně porozumět, a hospodaří s příliš nízkým vlastním kapitálem, než aby dokázaly pokrýt rizika. To ničí trh pro zdravé finanční instrumenty a podrývá životaschopnost kapitalistického systému.

Máme-li se s tímto problémem vyrovnat, bude zapotřebí přísnější bankovní regulace, aby se zvýšila pravděpodobnost splacení, a tedy kvalita cenných papírů. Je třeba zajistit transparentnost finančních produktů, omezit mimobilanční transakce a především požadavkem na vyšší poměr mezi základním jměním a aktivy zredukovat rozsah pákových operací. Banky se často vyššímu poměru mezi základním jměním a aktivy brání, protože kmenový kapitál je dražší než kapitál dluhový. Ale to je způsobeno právě „béčkovým“ efektem.

Vhodným fórem pro stanovení nových pravidel pro finanční trhy, které se zaměří na zvýšení účelnosti a stability světového hospodářství, by mohly být MMF, skupina G7 a společný americko-evropský orgán. Naproti tomu jednostranná tvorba pravidel by byla receptem na globální katastrofu, protože konkurenční boj mezi vládami o vytvoření výhod pro své domácí bankovní sektory by vedl jen k nápodobě nedostatečných regulací, které primárně vyústily v béčkové bankovnictví.