Iráčtí voliči promluvili. Nyní musí být složena nová vláda a sepsána nová ústava. Jak uvádí Paul Salem, pro Iráčany usilující o ústavu, která dokáže usmířit šíitské, sunnitské, kurdské a turkmenské komunity v zemi, může být příkladem Libanon.

Obnova země zničené válkou, rozpolcené vnitřními spory a trýzněné zahraniční intervencí v tak výbušné části světa, jakou je Blízký východ, je jedním z nejsložitějších představitelných úkolů. Když se k tomu přidá touha vybudovat od základů demokracii v oblasti charakterizované autoritářskými vládami, stane se tento úkol téměř neuskutečnitelným. Před stejnou zkouškou však již stál v minulosti Libanon po své přízračně dlouhé občanské válce (1975-1990). Je možné, že některá ponaučení z této zkušenosti lze aplikovat i na Irák.

Obyvatelstvo Libanonu i Iráku tvoří prastaré komunity žijící v hranicích států vytyčených ve 20. století. Přestože v obou zemích existuje silný smysl pro moderní nacionalismus, při utváření politické identity a veřejného života hrají klíčovou roli staré etnické a náboženské komunity.

V obou zemích rovněž žije po boku tradičnějších elit také obstojně vzdělaná střední třída a inteligence. Obě společnosti mají smíšené dějiny zahrnující období pokojné a spolupracující politiky i období násilí a krveprolévání.

Jedno ponaučení z nedávných dějin Libanonu se však tyčí nade všemi ostatními: v rozdělených politických společnostech, jako jsou Libanon a Irák, je koaliční demokracie vhodnější než demokracie většinová ve stylu „vítěz bere vše“. V Libanonu bylo riziko monopolizace moci jedinou komunitou odstraněno tím, že libanonská ústava předepisuje trvalou dělbu moci mezi všechny významné komunity. Tato opatření se přitom vztahují na parlament i výkonnou moc.

V libanonském poválečném parlamentu jsou křesla do značné míry rozdělována mezi nejrůznější konfesijní komunity, takže se nikdo necítí odstrkován a nemusí se obávat ztráty politického zastoupení, pokud pozbude číselnou převahu. Pokud jde o výkonnou moc, složení rady ministrů je vyváženo mezi křesťany a muslimy tak, aby podněcovalo či přímo nutilo ke spolupráci a odstraňovalo riziko nadvlády, případně obavy z útisku některé skupiny.

Kromě toho jsou tři významné státní funkce – prezident republiky, premiér a předseda parlamentu – mocensky vyvážena a rovněž rozdělena mezi tři největší komunity. Soužití a spolupráce nejrůznějších komunit jsou navíc zakotveny v libanonské ústavě jako základní princip. Prosazování jakékoliv politiky či zákona, které zvyšují vzájemné napětí, je protiústavní.

V Iráku již některé tyto kroky byly učiněny. Vládní rada i prozatímní vláda jsou koaliční orgány libanonského typu, v nichž mají poměrné zastoupení tři hlavní irácké komunity – šíité, sunnité a Kurdové. Irák však stále nemá parlament ani ústavu.

Pokud jde o parlament, není nutné následovat rigidní libanonské rozdělení křesel podle konfesijní identity. Přes to všechno by měl být irácký zákon o parlamentních volbách sepsán tak, aby bral v úvahu dva důležité faktory:

• Za prvé by měly být volební okrsky navrženy tak, aby bylo zajištěno, že všechny významné komunity v zemi budou mít v parlamentu široké zastoupení a žádná se necítila opomíjena;

• Za druhé by měly být volební okrsky mnohovrstevnaté a v nejvyšší možné míře zahrnovat příslušníky více než jedné komunity. To by podněcovalo mezikomunitní politiku a volbu umírněných politických činitelů, kteří dokážou oslovit všechny komunity a vědí, jak řešit napětí mezi nimi.

Do doby, než se podaří zorganizovat volby, bude možná nezbytné učinit totéž, co těsně po válce učinil Libanon: jmenovat členy prozatímního iráckého parlamentu. Tento orgán by se dal označit za dočasný poradní parlament neboli Velkou šúru (radu), přičemž by se měl skládat z několika set osobností z celé země, vybraných Vládní radou a prozatímní vládou na základě celonárodních konzultací.

Taková Velká šúra by pro prozatímní správu představovala širokou iráckou „tvář a tělo“. Kromě toho by pomáhala při budování základů irácké parlamentní a místní politiky před volbami, které by se měly konat co nejdříve.

Pokud jde o sepsání nové ústavy, měl by se stát ústředním pilířem libanonský princip vládnutí prostřednictvím dělby moci. Kromě rovnovážného zastoupení v parlamentu a ve vládě bude možná zapotřebí nastolit rovnováhu také mezi nejvyššími státními orgány.

Stejně jako v Libanonu budou možná i Iráčané muset nalézt rovnováhu mezi úřadem prezidenta, premiéra a předsedy parlamentu a dohodnout se, že každou z těchto funkcí obsadí vedoucí představitel jiné významné komunity. To by posílilo potřebu spolupráce mezi jednotlivými komunitami a minimalizovalo riziko návratu jakékoliv formy nadvlády nebo diktatury některé z nich.

Jako člověk, který poznal Libanon v jeho nejtemnějších okamžicích – kdy byl synonymem chaosu, násilí a politické bezmoci – a který byl svědkem jeho rychlého přerodu ve fungující participační politický systém a ohromujícího návratu k normálnosti, vím, že i Irák lze politicky přebudovat. Také Iráčané již stejně jako Libanonci trpěli dost. Přiznají-li trvalé politické slovo všem navzájem podezíravým komunitám v zemi, mohou se vymanit z okraje propasti a vybudovat pro sebe Irák, jenž bude hoden jejich talentu i jejich historie.