NEW YORK – Každá válka se vede třikrát. Nejprve jako politická diskuse o tom, zda ji rozpoutat nebo do ní vstoupit. Poté vyvstává otázka, jak ji bojovat. A nakonec přicházejí úvahy, jaká ponaučení bychom si z ní měli vzít.

Ani studená válka, třetí velký konflikt dvacátého století, není z tohoto pravidla výjimkou. Všechny tři fáze lze identifikovat a všechny rozpoutaly intenzivní debatu.

Například existovali lidé, kteří pochybovali o tom, zda je studená válka opravdu nezbytná a zda Sovětský svaz a komunismus představují hrozbu. Tito „revizionisté“ byli ve výrazné menšině, což je dobře, protože není důvod věřit, že Sověti a komunismus byli neškodnou silou. V důsledku toho se studená válka, čtyři desetiletí trvající celosvětový boj, stala realitou.

V průběhu celé studené války probíhala také debata o otázce, jak ji nejlépe vést. Jeden ze dvou hlavních myšlenkových proudů prosazoval „razantnost“ a druhý „omezování vlivu“. První přístup tvrdil, že nic menšího než svržení komunismu – dnešní hantýrkou řečeno „změna režimu“ – nebude stačit. Druhý proud zastával názor, že snaha krátkodobě „převálcovat“ komunismus je vzhledem k sovětskému jadernému arzenálu příliš riskantní a že by se Spojené státy a Západ měli spokojit s omezováním šíření sovětské moci a vlivu.

Politika omezování vlivu nakonec převážila, čímž však debata jen stěží utichla, neboť se vedly vášnivé spory jednak o otázce, kde by se tato politika měla uplatňovat (na mysl se derou Vietnam, střední Amerika i Blízký východ), a jednak o otázce, jak by se měla realizovat, tedy jak by měla vypadat optimální směs vojenské síly, utajených akcí, diplomacie a kontroly zbraní na jedné straně a ekonomických sankcí a pomoci na straně druhé.

Dnes, přesně 20 let po pádu Berlínské zdi, se nacházíme hluboko ve třetí fázi – ve fázi debaty o otázce, proč studená válka skončila právě tehdy a právě takto.

Jeden myšlenkový proud tvrdí, že USA a Západ studenou válku vyhráli v důsledku několik desetiletí trvajícího ustavičného tlaku na Sovětský svaz a jeho spojence. Tento tlak měl v různých obdobích podobu amerického, britského a francouzského jaderného programu, ochoty NATO čelit rozmisťování konvenčních vojenských i taktických jaderných sil Varšavskou smlouvou, rozhodnutí bránit Jižní Koreu proti agresi Severu, vyzbrojování afghánských mudžahedínů, kteří poté pouštěli žilou sovětským okupačním jednotkám, nebo rozhodnutí vybudovat nákladný systém raketové obrany, jehož cílem bylo jednak negovat hlavní vojenskou investici Sovětského svazu, a jednak přivést ke krachu jeho vládu.

Druhý a velmi odlišný myšlenkový proud klade menší důraz na to, co Západ učinil, a větší důraz na otázku, čím byl Sovětský svaz. Podle tohoto výkladu USA a Západ studenou válku ani tak nevyhráli, jako ji spíše prohráli Sověti, což byl nevyhnutelný důsledek sovětské ekonomické slabosti a politického rozkladu.

Ještě jiný úhel pohledu zdůrazňuje, že významnou roli při utváření dějin sehrála ochota Západu nejen Sovětský svaz konfrontovat, ale také ho zapojovat do struktur. Politika uvolňování napětí pomohla zabránit tomu, aby vzájemné soutěžení přerostlo v konflikt, neboť vystavila komunistický svět západním myšlenkám svobody a kapitalismu se všemi jejich výhodami. Sovětský režim i další vratké režimy tak zjišťovaly, že prohrávají ideologickou bitvu a v důsledku toho ztrácejí také podporu vlastních občanů.

Všechny tyto faktory sehrály svou roli. Základní složkou strategie byla ochota Západu upřít Sovětům úspěch. To by však samo o sobě nestačilo; kdyby celou strategii Západu tvořily jen vojenské soupeření a konfrontace, mohla se studená válka skutečně rozžhavit. Bylo důležité zmírnit vzájemné soutěžení a umožnit, aby tlak na změnu začal vyvěrat zevnitř sovětského bloku. A bylo důležité odhalit slabiny společností pod sovětskou kontrolou a výhody myšlenek zvenčí.

Toto vše má své důsledky i pro problémy dneška. Žádná celosvětová hrozba na úrovni někdejšího Sovětského svazu sice neexistuje, ale nebezpečné problémy vycházejí ze zemí, jako jsou Írán a Severní Korea. Je zapotřebí, aby globální společenství uskutečňovalo takovou politiku, která bude kombinovat vojenskou sílu s ochotou jednat a ovlivňovat se, politiku kolektivní síly kombinované s kolektivní pružností.

Zde je důležité mít na paměti, že politika omezování vlivu, tato převládající doktrína éry studené války, se snažila tlačit proti sovětské a komunistické expanzi – nikoliv jen omezovat dosah sovětské moci, ale také ji nahlodávat – s cílem vytvořit kontext, v němž se do popředí dostanou základní nedostatky komunismu a autoritářského vládnutí. Michail Gorbačov mohl učinit, co učinil, pouze během krize důvěry.

Svět dnes potřebuje vytvořit podobné krize důvěry v myšlení lidí vládnoucích Íránu a Severní Koreji. V krátkodobém měřítku by mělo být cílem omezit to, čeho mohou tyto režimy dosáhnout, ve střednědobém měřítku je přimět ke změně politiky a v dlouhodobém měřítku uvést do pohybu síly, které v těchto zemích nastolí nové a diametrálně odlišné vlády. Během studené války posloužil tento přístup světu dobře; nyní by mohl dosáhnout téhož.