V Mexiku se 2. července konaly prezidentské volby, jež vyvolaly situaci, která se proměnila v lítou politickou přestřelku. Když byl konzervativní kandidát Felipe Calderón prohlášen za vítěze s náskokem necelého 1% hlasů, jeho populistický vyzyvatel Andrés Manuel López Obrador pohotově prohlásil, že šlo o podvod. Během uplynulých dvou měsíců tisíce nejvášnivějších příznivců Lópeze Obradora proměnily Zócalo, ústřední náměstí hlavního města Mexika, ve faktické moře stanů – gravitační centrum opozice vůči oficiálnímu výsledku.

Desítky opozičních zákonodárců 1. září předvedly v mexickém parlamentu podívanou pro hlavní vysílací čas televizí, když obsadily řečnický stupínek, takže odcházejícímu prezidentu Vicentu Foxovi znemožnili, aby osobně přednesl svou poslední řeč o stavu země. Čtyři dny nato nejvyšší mexický soud pro otázky voleb prohlásil, že se Fox do voleb nevhodně vměšoval, ale znovu jednoznačně potvrdil Calderónovo vítězství. López Obrador přislíbil, že bude mařit Calderónův výkon funkce od chvíle, kdy 1. prosince převezme prezidentský úřad.

O fundamentální stabilitě země se člověk hodně poučí podle toho, jak reaguje na krizi. Obdobné volební neshody se vyskytly ve Spojených státech v roce 2000 a na Ukrajině v roce 2004. V důsledku vyhrocených prezidentských voleb velká část voličů v každé ze zemí zpochybňovala legitimitu výsledku. K požadavkům na přepočítávání hlasů byly nuceny se vyslovit nejvyšší státní soudy.

O politické ani ekonomické stabilitě USA však v roce 2000 nebylo pochyb, neboť veřejná důvěra umožnila vládním institucím země pokojně konflikt vyřešit. Tyto instituce prokázaly, že mají mnohem větší moc než zúčastněné politické osobnosti.

Na druhou stranu, na Ukrajině veřejné pobouření, posílené mezinárodním tlakem, činnost vlády ochromilo. Ve druhém hlasování si korunu vítěze získal poražený kandidát. Prvotní euforie, která takzvanou „Oranžovou revoluci“ doprovázela, ovšem rychle opadla a Ukrajina se stále vypořádává s politickými a ekonomickými důsledky.

Co si tedy máme myslet o Mexiku a jeho sporných volbách? Velká část voličů tu také agenturám zjišťujícím veřejné mínění odpověděla, že o legitimitě oficiálního výsledku pochybují. Justice odmítla požadavky na úplný přepočet hlasů, třebaže soudci přezkoumali zhruba 9% odevzdaných hlasovacích lístků, než prohlásili, že přezkum žádné zpochybnění výsledku voleb nepotvrdil. Tak jako Viktor Juščenko, který byl na Ukrajině v prvním hlasování poražen, také López Obrador požadoval zvrácení výsledku. Na rozdíl od Juščenka byl odmítnut.

Dobrou zprávou pro Mexičany je ale to, že politické instituce jejich země prokázaly, že jsou stabilnější než na Ukrajině. Navzdory veškerému úsilí Lópeze Obradora vyvolat v ulicích chaos prostřednictvím demonstrací, jichž se zúčastnily stovky tisíc protestujících, zůstává domácí i mezinárodní důvěra vysoká. Peso se od voleb sotva pohnulo – což je jasné znamení, že investoři zemi nadále věří. Jejich výdrž je významná, neboť tržní obavy z nestability se často stávají sebenaplňujícím se proroctvím.

Nejde o to, že by na veřejné důvěře (nebo jejím nedostatku) u volebního výsledku nezáleželo. Záleží na ní. Avšak mnohem víc záleží na širším rámci – na tom, zda země dokáže fungovat dál, tak jako Mexiko, zatímco její politické instituce řeší nastalou šlamastyku. Na rozdíl od situace na Ukrajině investoři nad demonstracemi v ulicích Mexika mávli rukou a nepřestali se soustředit na úrokové sazby a fluktuace v globálním hospodářství. To naznačuje, že základem mexické správy se staly vládní principy a robustní politické instituce, nikoli mocní jedinci.

Vskutku, ačkoliv López Obrador nadále výsledek odsuzuje a pohrozil, že Mexiko promění v nezvladatelné, narůstající mexická střední třída se s politickým konfliktem už vyrovnala. Mnozí lidé, kteří byli pro kandidaturu Lópeze Obradora, povolební protesty v jeho jménu nepodporují. Nedávný průzkum v listu Reforma zjistil, že Calderón by nad ním teď zvítězil o 19 procentních bodů. Voliči mohou sice dávat přednost Lópezi Obradorovi, ale stability Mexika si cení především.

Navíc během období politické paralýzy Calderón v zákulisí vyvíjel úsilí o sestavení administrativy a stanovení vládní strategie. Uvědomuje si, že musí dát vzniknout silnějšímu pocitu politické legitimity, a tak jeho kabinet zřejmě bude zahrnovat zástupce ostatních politických stran. Představí zřejmě opatření k řešení chudoby a tvorbě pracovních míst.

Calderónův úkol nebude snadný. Od Lópeze Obradora a jeho zastánců lze očekávat, že se budou vytrvale snažit jeho plány zkřížit. Podrazit jeho vládě nohy se jim však podaří stěží.

Elementární stabilita, již mexická povolební krize zvýraznila, je zřejmá i jinde v Latinské Americe. Ať už je potenciál k levicovému posunu v některých latinskoamerických zemích letos jakýkoli, ostatní země, mimo jiné Mexiko, Chile a Brazílie, jsou mnohem méně náchylné k tomu typu populistické vlády, jakou sledujeme ve Venezuele a Bolívii. Volení lídři v těchto státech čelí institucionálním mantinelům vymezujícím jejich možnosti formovat politiku – parlamentům, jež kontrolují pravomoci exekutivy, a soudům, jež drží pod kontrolou pravomoci obou.

Ovšemže, politická a tržní volatilita v širším rámci ekonomik rozvíjejících se trhů bude přetrvávat. Některé z nich se však už „vypracovaly“ ke stabilitě zakotvené v udržitelné správě státu. Mimo Latinskou Ameriku nabízí dobrý příklad několik východoevropských zemí. V těchto státech hlouběji a vytrvaleji ovlivňují v současnosti důvěru otázky předpisů a zdanění než politické napětí.

Mnozí v médiích si to možná ještě neuvědomují. Trhy to ovšem chápou. Přestože mexická volební sága může nadále pronikat na přední stránky novin, její skutečný význam tkví v tom, že odhaluje, jak politicky odolným místem se Mexiko stalo.