Před pětatřiceti lety Jean-Jacques Servan-Schreiber ve své knize "Le Défi Américain" (Americká výzva) napsal, že existuje riziko, že by se Evropa mohla stát pobočkou amerických nadnárodních korporací. O deset let později se zdálo, že s novou obchodní výzvou přichází sílící ekonomika japonská. Teď je předmětem nervózních úvah Čína. Dnešní reakce na ekonomickou výzvu Číny však mohou být stejně nedomyšlené jako včerejší reakce na výzvu americkou.

Čína v roce 2002 se v mnohém podobá Japonsku let šedesátých, kdy se Země vycházejícího slunce připravovala na roli globálního konkurenta. V Číně je cítit ozvěna dickensovské Anglie i amerických zbohatlíků z konce 19. století, kdy se Spojené státy poprvé staly globální hospodářskou velmocí. Nevídané je na tom to, že se takové věci dějí v komunistické zemi a navíc v zemi tak lidnaté.

Symbolem nové Číny je továrna na elektronické součástky v Sen-čenu v deltě Perlové řeky (Ču-ťiang). Když jsem ji navštívil, pracovalo v ní deset tisíc zaměstnanců, z nichž každý si vydělal zhruba 80 dolarů měsíčně. Všechno to byly mladé dívky a ženy. Žádná z nich nenosila brýle. "Copak tady nepracují zaměstnanci se špatným zrakem?" zeptal jsem se. Ředitel odpověděl: "Když se jim zkazí oči, vyhodíme je. Ať si najdou práci jinde, to přece není můj problém." Ti, kdo dostanou vyhazov z práce, se už většinou nevracejí na vesnici, ale začínají podnikat ve službách v nových čínských městech.

Za rostoucí dynamikou Číny stojí zčásti chytré uplatňování dobře načasovaných doplňkových a rozvojových strategií centrální vlády. Kromě už patnáct let probíhajícího procesu přistupování ke Světové obchodní organizaci je zde ještě jeden významný a často opomíjený fakt, totiž stabilizace měny, tzv. žen-min-pi (renminbi, RMB), vůči hongkongskému dolaru, která platí už od roku 1997, kdy toto britské teritorium přešlo pod čínskou vládu. Zákazem směňovat RMB v cizině úřady předešly měnové fluktuaci, která v mnoha jiných rozvojových zemích napáchala velké škody.

Klíč k čínskému úspěchu se však neskrývá v Pekingu, nýbrž na nižších úrovních samosprávy. Ve většině regionů úředníci příchod zahraničních podniků a volnou konkurenci vítají. Nabízejí jim bezcelní zóny a celou řadu dalších výhod, neboť v nich vidí cestu k posílení průmyslu. Do delty Perlové řeky a řeky Jang-c'-ťiang, kde byla odjakživa k dispozici levná pracovní síla, ale dnes navíc i moderní dálnice, přístavy a komunikační spojení, se už přestěhovalo na sto tisíc výrobců součástek, většinou z Japonska a Tchaj-wanu.

V roce 2000 přišlo do Číny téměř 45 miliard dolarů v přímých zahraničních investicích. Pro srovnání: Japonsko získalo pouhých 10 miliard a tzv. asijští tygři ještě méně. Většina těchto prostředků šla přímo do zvyšování průmyslové produktivity. Typická čínská továrna dříve spočívala v dlouhých řadách žen pracujících za ponkem. Dnes jsou továrny moderní, důmyslné a automatizované stejně jako továrny v Japonsku a jejich ředitelé a manažeři si dovednosti, nezbytné k tomu, aby podnik dokázal konkurovat v globálním měřítku, osvojují rychleji, než v jakékoli jiné zemi, kterou jsem kdy navštívil.

Ucházením se o zahraniční investory se čínské regiony postupně specializují. Každý z nich má svůj soubor dodavatelů součástek a profesionálních poskytovatelů služeb a nabízí jim dopravní i komunikační infrastrukturu a zázemí výzkumných laboratoří. Začínají se dokonce vytvářet obchodní vztahy s okolním světem, které neprocházejí ústřední vládou v Pekingu.

Vzhledem k tomu, že čínský domácí trh je tak velký, mnoho firem se zatím ani nesnaží obracet pozornost za hranice. I tak se z nich stanou nejschopnější a nejkonkurenčnější výrobci originálních zařízení - tzv. OEM, čili výrobci zboží prodávaného pod jinou, zavedenou značkou -, jaké kdy svět viděl. Malajsie a Thajsko strávily budováním odbornosti, výrobní základny a infrastruktury přesného strojírenství pro prodej součástek švýcarským výrobcům hodinek deset let. Čínské firmy je předběhly během jediného roku. Stejná je situace i v oblasti elektroniky a strojírenství.

Čína teď dělá s Asií přesně to, co Japonsko dělalo se Západem před dvaceti lety. Pro nečínskou firmu je najednou nesmírně obtížné konkurovat na světovém trhu strategií nízkých výrobních nákladů a ceny, i kdyby mělo jít třeba o komponenty přesné elektroniky. Čínskému průmyslu uteče máloco, poněvadž je na rozdíl od kterékoli jiné země schopen najednou mobilizovat levnou pracovní sílu a vyspělé automatizované technologie.

Asijskou finanční krizi z roku 1997 přečkaly Singapur a Tchaj-wan relativně bez úhony. Opravdu strádat začíná jejich průmysl teď. Většina tchajwanského výrobního sektoru se přestěhovala přes Tchajwanskou úžinu - i přes omezení vztahující se na přímé kontakty s Čínou. Ze Singapuru se stává jakési asijské Svýcarsko, které svou prosperitu sází na investice v Číně, Indonésii a na Filipínách. Thajsko, kterému chybí singapurské zdroje, bude nejspíše trpět deprivací, fragmentací a nepokoji. O zemích jako Laos, Kambodža nebo Myanmar (Barma) ani nemluvě.

Co tento čínský kolos znamená pro Japonsko, Evropu, Spojené státy a další bohaté regiony světa? Pro spotřebitele čiré dobrodiní. Čínské firmy srazí ceny, zvýší kvalitu a poženou inovace u většiny spotřebitelských i průmyslových produktů - nejen ve svém vlastním zájmu, ale i proto, že globální korporace soupeřící o pozici v Číně tady aplikují své nejlepší zkušenosti.

To povede k další, frenetické vlně konkurence, ale ne mezi Čínou, Amerikou a Japonskem jakožto jednolitými celky. Každé průmyslové odvětví a každý region se bude snažit přejímat nové čínské metody a předstihnout své lokální a bezprostřední konkurenty, podobně jako firmy na celém světě - včetně Číny - přejaly americké metody managementu.

Růst Číny stále se postupně stane větší výzvou globálnímu stavu věcí než například islámský extremismus, a to jak diplomaticky, tak ekonomicky. Politikové a obchodníci si budou stěžovat. Spotřebitelé si však budou libovat a budou žádat zboží, které bude Čína umět dodat v lepší kvalitě než jakákoli jiná ekonomika. Setkáme-li se s nepřítelem, zjistíme, že jsme to my sami.