NEW YORK – Mnoho lidí stále věří, že útoky z 11. září 2001 nebyly jen projevem politického terorismu, ale i součástí kulturní války, jakéhosi střetu civilizací. V kulturních konfliktech přitom lidi nejvíce rozvášňují dvě věci: náboženství a sex, zejména pak otázka, jak se muži chovají k ženám. Obě věci samozřejmě fungují jako spojené nádoby: náboženství se běžně využívá jako způsob, jak regulovat sexuální chování a vztahy mezi pohlavími.

Kulturní interpretace 11. září coby civilizačního střetu vysvětluje, proč se řada někdejších levičáků připojila ve své nevraživosti vůči islámu ke konzervativcům. V minulosti by většina amerických levičáků byla pokládala válku v Afghánistánu za neoimperialistický podnik. Po 11. září se však tón změnil. Taliban si podrobuje ženy, brání jim ve vzdělání a nutí je chodit zahalené v burkách. Válka proti Talibanu a jejich hostu Usámovi bin Ládinovi se proto dala vykreslit jako válka za osvobození žen.

Je nepravděpodobné, že by v rozhodnutí prezidenta George W. Bushe zavléci Spojené státy do války býval hrál nějakou roli feminismus. Kulturní aspekty však prezidentovi umožnily získat několik docela nepravděpodobných spojenců.

Reakce na 11. září a reakce na nedávné setkání Dominiqua Strausse-Kahna s americkou pokojskou v jednom newyorském hotelu mají velmi málo společného, ovšem jeden společný rys přece jen mají: v obou případech byl zavádějícím způsobem vyvolán kulturní konflikt.

Ať se mezi bývalým výkonným ředitelem Mezinárodního měnového fondu a ženou, která ho obvinila, odehrálo cokoliv, skutečnost, že byl DSK zatčen a kráčel uličkou hanby před novináři jako člověk podezřelý z trestného činu, se stala ve Francii terčem značné kritiky. Jeden dobře známý francouzský publicista se nedávno vyjádřil v tom smyslu, že Strauss-Kahnovo zatčení bylo typickým projevem amerického puritánství. Francouzi podle něj patří k latinské kultuře, a mají proto liberálnější chápání sexuálního chování. Jsou tolerantnější k lidským slabostem a mají vytříbenější cit pro umění svádět.

Ba co víc, zatčení DSK bylo údajně pomstou za to, že Francie chrání jiného muže obviněného ze sexuálních deliktů, totiž režiséra Romana Polanského, a že Francouzi zakazují burky. Jinými slovy byl prý případ DSK součástí jiného střetu kultur v otázce sexu a také – byť pouze okrajově – náboženství.

Jedním z problémů spojených s poukazováním na kulturu je skutečnost, že se jím často obhajuje nebo omlouvá chování silných proti slabým. Talibanští muži bezpochyby věří, že poroba žen je kulturní výsada a také náboženská povinnost. A autoritářští vůdci v Asii běžně tvrdí, že jejich země jsou kulturně nevhodné pro demokracii.

Avšak dokonce i na liberálnějším Západě – natožpak v zemích s méně liberálními tradicemi, jako je Japonsko – kultura častěji přichází na pomoc mocným, než aby chránila slabé. Polanski i DSK provozovali sexuální aktivity se ženami, které jim zdaleka nebyly rovny – v prvním případě co do věku, ve druhém co do společenského postavení. Pochopení jejich „lidské slabosti“ se pak redukuje na omlouvání chování mocných mužů k ženám, které nemají vůbec žádnou moc.

Poněkud striktní aplikace zákonů upravujících sexuální chování v USA možná odráží tamní puritánskou kulturu, ale pravděpodobněji je výsledkem kulturní rozmanitosti. Ve společnosti přistěhovalců existuje široká paleta tradic a náboženských přesvědčení a také velmi odlišné názory na sex a na chování k ženám. A protože se Američané nemohou spolehnout na homogenní většiny, je zákon jediným prostředkem, jak regulovat chování. Staré společnosti mají zvyky a tradice; nové mají soudy a zákonodárné sbory.

Taková odpověď však není úplná. Švédsko jakožto země s omezenou kulturní rozmanitostí má ještě přísnější zákony o sexuálním chování než USA. A Francie ukrývá pod rouškou republikánské rovnosti kulturní a etnickou rozmanitost.

Nelze očekávat, že zákon vyřeší všechny kulturní konflikty. Může však sehrát pozitivní roli jako nástroj emancipace. Přinejlepším je zákon „velký vyrovnávač“. Konec obchodu s otroky na Západě nenastal proto, že se změnila evropská kultura, nýbrž proto, že Britové změnili zákony.

V Japonsku bývá někdy sexuální obtěžování žen před cizinci omlouváno (japonskými muži) jako součást japonské kultury. A oběti si takové jednání často nechávají líbit v domnění, že je to pravda. Stejně tak je bezpochyby i mnoho afghánských žen v burkách přesvědčeno, že zahalování obličeje je kulturní příkaz – a proto přirozená povinnost.

Stále více japonských žen však proti nevítané pozornosti mužů bojuje – ne tím, že by popíraly tradici či kulturu, nýbrž tím, že se obrátí na právníka a podají žalobu. Tyto ženy nemají problém se sexem nebo s uměním svádění, nýbrž se zneužíváním moci.

Muslimky ve striktně autoritářských společnostech obvykle nemají možnost uchýlit se pod ochranu zákona. Muži, kteří si přejí mít kontrolu nad ženami, tam budou nepochybně dál využívat kulturu a náboženskou tradici k ospravedlňování své nadvlády.

Rozhodně by bylo lepší, zejména pro ženy, kdyby si byli občané v zemích, jako je Afghánistán, před zákonem rovni. Stejně tak by bylo lepší, kdyby se mocní Francouzi přestali ohánět „latinskou kulturou“ jako omluvou pro zneužívání společensky níže postavených žen.

Řešení těchto problémů jsou však politická a právní. Proto byl DSK zatčen. A pokud jde o ženy v muslimských zemích, lidé na Západě nemohou pro zlepšení jejich osudu zřejmě udělat mnoho. Je však nepravděpodobné, že jim nějak výrazně pomohou, když je budou bombardovat.