18

Ztracený ráj pracujících

LONDÝN – Lidé ve vyspělém světě si lámou hlavu, jak se jejich země po Velké recesi vrátí k plné zaměstnanosti, a tak bude možná užitečné podívat se na vizionářskou stať „Ekonomické možnosti pro naše vnoučata“, již v roce 1930 napsal John Maynard Keynes.

Keynesova Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz, publikovaná v roce 1936, vybavila vlády intelektuálními nástroji k obraně proti nezaměstnanosti zapříčiněné propady. Ve své dřívější stati však Keynes rozlišoval mezi nezaměstnaností vyvolanou přechodnými poklesy hospodářství a tím, co nazýval „technologickou nezaměstnaností“ – tedy „nezaměstnanost v důsledku objevu prostředků k úspoře využití pracovních sil, která předběhne tempo, jímž dokážeme nacházet nová využití pracovních sil“.

Keynes odhadoval, že v budoucnu o tomto typu nezaměstnanosti uslyšíme mnohem víc. Měl však za to, že její nástup nebude důvodem k zoufalství, nýbrž k naději. Naznačovala totiž, že přinejmenším vyspělý svět je na cestě k vyřešení „ekonomického problému“ – problému nedostatku, který lidstvo svázal s namáhavým životem dřiny.

Lidskou práci rychle nahrazovaly stroje, a tak vznikaly vyhlídky na obrovské zvýšení produkce při využití zlomku tehdejšího lidského úsilí. Keynes se skutečně domníval, že zhruba do současnosti (do počátku jedenadvacátého století) bude většina lidí muset pracovat jen 15 hodin týdně, aby vyprodukovali vše, co potřebují k obživě a pohodlí.

Vyspělé země jsou dnes zhruba tak bohaté, jak se Keynes domníval, avšak většina z nás pracuje mnohem déle než 15 hodin týdně, přestože si bereme delší dovolené a práce je méně fyzicky náročná, a proto také déle žijeme. Obecně se však proroctví ohromného nárůstu volného času pro všechny nenaplnilo. Automatizace svižně postupuje, ale většina z nás, kdo pracujeme, stále tráví prací v průměru 40 hodin týdně. Pracovní doba se od počátku 80. let minulého století nezkrátila.

Přitom „technologická nezaměstnanost“ je na vzestupu. Od 80. let se nám nikdy nepodařilo dosáhnout úrovní plné zaměstnanosti z 50. a 60. let 20. století. Většina lidí stále pracuje 40 hodin týdně, leč významné a narůstající menšině je vnucen nechtěný volný čas ve formě nezaměstnanosti, podzaměstnanosti a vynuceného odchodu z trhu práce. Navíc, jak se zotavujeme ze současné recese, většina expertů očekává, že tato skupina se ještě dále rozroste.

To znamená, že se nám z velké části nepodařilo proměnit narůstající technologickou nezaměstnanost v posílení dobrovolně přijímaného volného času. Hlavní příčina spočívá v tom, že z přírůstků produktivity, jichž bylo v posledních 30 letech dosaženo, si lví podíl přisvojili zámožní lidé.

Obzvláště ve Spojených státech a Británii jsme od 80. let svědky návratu ke kapitalismu ovládaného surovými zákony přírody, jak jej popsal Karl Marx. Bohatí a velmi bohatí dále výrazně zbohatli, zatímco příjmy všech ostatních stagnují. Většina lidí se tudíž ve skutečnosti nemá čtyřikrát či pětkrát lépe než v roce 1930. Není divu, že pracují déle, než si Keynes představoval.

Je tu ale něco dalšího. Moderní kapitalismus všemi smysly a póry rozněcuje hlad po spotřebě. Jeho uspokojování se stalo mocným tišícím lékem moderní společnosti, podvrhem odměny za iracionálně dlouhou pracovní dobu. Zadavatelé reklam provolávají jediné poselství: svou duši naleznete při nákupech.

Aristoteles znal nenasytnost jen jako soukromou neřest; neměl ani ponětí o kolektivní, politicky manipulované nenasytnosti, již nazýváme hospodářský růst. Civilizace toužící mít „stále víc“ by jej ohromila jako mravní a politické šílenství.

Za určitou hranicí je to navíc i ekonomické šílenství. Nejde pouze ani hlavně o to, že dosti brzo narazíme na přírodní meze růstu. Jde o to, že už nebudeme příliš dlouho schopni pokračovat v úsporách pracovních sil, aniž bychom pro ně dokázali nalézt nové využití. Naše cesta vede k rozdělení společnosti na menšinu producentů, odborníků, kontrolorů a finančních spekulantů na jedné straně a většinu povalečů a nezaměstnatelných na straně druhé.

Kromě morálních dopadů takového vývoje by společnost stála před klasickým dilematem: jak usmířit neutuchající tlak na spotřebu se stagnujícími výdělky. Prozatím byly odpovědí půjčky, které ve vyspělých ekonomikách vyústily v dnešní masivní převisy dluhu. Ty jsou zjevně neudržitelné a nejsou tedy vůbec žádnou odpovědí, jelikož z nich plynou cyklické krachy mašinérie produkující bohatství.

Pravda je taková, že nemůžeme úspěšně pokračovat v automatizaci výroby, aniž bychom nově promysleli své přístupy ke spotřebě, práci, volnému času a distribuci příjmů. Bez takových snah společenské vynalézavosti bude zotavení ze současné krize jen předehrou ještě otřesnějších kalamit budoucnosti.

Z angličtiny přeložil David Daduč