The World in Words
NATO a Pobaltí
Mart Laar
|
|
|
|
2001-11-14
Texaská schůzka mezi prezidentem Putinem a Bushem dokazuje, že vztahy mezi oběma velmocemi jsou na nové cestě. To však ještě neznamená, že byla vyřešena také otázka NATO.
Pro malé země, jako je Estonsko, nemohla národní bezpečnost být nikdy druhořadým problémem. Aby přežily, hledají odjakživa v mezinárodním pořádku své místo. Zůstat sám totiž snad vždy znamenalo katastrofu. Proto je prioritou dnešního Estonska zajistit svou suverenitu prostřednictvím spojenectví se stejně smýšlejícími národy.
Estonsko se o něco takového snažilo celé dvacáté století, bohužel bez praktického výsledku. Náš pokus vyhnout se ještě před vypuknutím druhé světové války konfliktu se Sovětským svazem byl osudovou chybou, která nás stála desetiletí okupace, tisíce promarněných životů a zpomalení ekonomického vývoje.
Před deseti lety jsme se chopili šance a znovu jsme vyhlásili nezávislost. Estonsko nemuselo dlouho uvažovat nad volbami, které se mu tehdy nabízely. Estonskému myšlení totiž vždy vévodil pocit sounáležitosti k Evropě, k západní civilizaci. Proto je logickou volbou naší zahraniční politiky členství v EU a NATO.
Členství v NATO a EU jsou cíle, jež se doplňují – nejsou protichůdné. Slovy generálního tajemníka NATO generála lorda Robertsona jsou Evropská unie a Severoatlantická aliance doslovně „dvěma polovinami jednoho ořechu.“ To, že nejsme členy těchto organizací, je důsledkem paktu mezi Ribbentropem a Molotovem z roku 1939 a sovětské okupace pobaltských států. Nikdy to nebyla svobodná volba Estonců. Kdyby se dějiny vydaly jiným směrem, možná bychom byli mezi prvními členy obou struktur.
Nad naší vůlí dostat se do NATO ale mnoho lidí zvedá obočí. Proč chtějí pobaltské země do Severoatlantické aliance? Důvod je prostý – a stejný jako ten, proč se dosud žádný dnešní člen z tohoto vojenského spojenectví nerozhodl vystoupit: NATO je podstatou jejich bezpečnosti.
Přestože byly pobaltské republiky plně integrovány do mezinárodního společenství, naše bezpečnost stále zůstává sporným bodem. Proto se snažíme posílit bezpečnost a stabilitu regionu a NATO je podle nás nejúčinnějším prostředkem, jak obou cílů co nejlépe dosáhnout. Kromě své bezpečnostní role má navíc NATO také nezanedbatelný hospodářský rozměr. Členství v Severoatlantické alianci by vylepšilo naše „rizikové ohodnocení“ u investorů; přesně to se ostatně stalo také v Maďarsku, Polsku a České republice.
Navzdory těmto výhodám se mnohým lidem zdá, že rozšíření aliance do Pobaltí by vytyčilo nové hranice rozdělení Evropy. To pak ale znamená, že jim staré rozdělení zřejmě vyhovuje, nemluvě o tom, že k překreslování hranic s naší snahou nedochází. Kandidátské země mají svobodnou volbu o členství v NATO usilovat a členské země mají svobodnou volbu naši žádost akceptovat. Jedni mohou doufat, druzí mohou vstoupit.
Skeptikové přesto tvrdí, že členství v NATO je zbytečné, že bude stačit jen výhledové členství v EU. Jistě, také Evropská unie může být zárukou jistého stupně bezpečnosti. Ale EU není organizací pro kolektivní obranu. Vzhledem k tomu, že mnoho členských zemí EU je zároveň členem NATO, stává se jakákoli bezpečnostní výzva vůči EU automaticky výzvou vůči NATO. Co nejtěsnější spojení obou členství je tedy zárukou lepší informovanosti a bezpečnosti.
Druhá možnost, která se baltským zemím nabízí místo členství v NATO, je být neutrální – jako například Finsko nebo Švédsko. V dnešní Evropě ale neutralita ve svém tradičním smyslu vlastně neexistuje. V čem konkrétně bychom měli být neutrální? Vnucovaná neutralita představuje riziko, že se z pobaltských států stane pouhý obranný val, potencionálně sporné území či dokonce jen zóna vlivu, do níž byly pobaltské země vmanévrovány proti své vůli.
Nejsou-li tedy neutralita ani členství v NATO schůdnými bezpečnostními možnostmi, navrhují některé hlasy, že bychom měli hledat záruky jinde. Na první pohled to vypadá dobře; dokonce bychom se možná mohli z bezpečnostního hlediska dát hostit na cizí účet. Takové jistoty by však Pobaltí přeměnily ze subjektu mezinárodních vztahů v jejich objekt.
Jakožto historik znám rizika, jež se pojí s touto volbou. V minulém století Estonci věřili v bezpečnostní záruky, zatímco Finové nikoli. Finsko prohrálo v krvavé válce se SSSR, ale zachránilo svou nezávislost. My jsme zvolili mír, ale přišli jsme o svrchovanost. Srovnáme-li lidské ztráty Finska a Estonska v průběhu 20. století, vyjde najevo, že vyhýbání se konfliktu a přijímání papírových záruk přineslo nakonec mnohem větší percentuální ztráty nám než Finsku.
Proto je naše víra v kolektivní bezpečnost tak silná. Proto chápeme potřebu nebýt jen „spotřebiteli“ bezpečnosti, ale rovněž jejími dodavateli. Estonsko se dlouhá léta účastní mnoha mírových operací a ačkoli je náš příspěvek početně malý, percentuelně je větší než u mnoha jiných zemí. Součástí „bezpečnostní dodávky“ jsme tedy už nyní, aniž jsme kdy zatím museli být součástí „bezpečnostní spotřeby“.
I když však bude na otázku, „zda“ přijmout pobaltské republiky do NATO, odpovězeno kladně, zůstane ještě otázka, „kdy“ se tak stane. Určujícím okamžikem bude summit Severoatlantické aliance, který se příští rok v únoru bude konat v Praze. Najdou se možná tací, kdo budou říkat, že tak rozporuplné téma by z programu jednání aliance mělo být v těchto nejistých dobách staženo. Zdá se to pragmatické. Je to ale jako s návštěvou u zubaře. S jejím odkládáním se potíže mohou jen zhoršovat.
Členství v jakémkoli spojenectví je nejdůležitějším svrchovaným rozhodnutím státu. Nemůže podléhat vetům třetích stran ani geopolitickým faktorům. Odepřít zemi svobodu volby svých spojenců na základě geografie či historie znamená vytvořit bezpečnostní vakuum. Pro Evropu to pak znamená vznik zóny nestability.
Rozšíření Severoatlantické aliance do Pobaltí si vyžádá odhodlání a politickou vůli jejích stávajících členů. Z naší strany to pak bude znamenat zvýšenou domácí přípravu. Až se pobaltské země stanou členy aliance, budou živoucím důkazem toho, že NATO není o válce a agresi, ale o míru, demokracii a stabilitě.
Pro malé země, jako je Estonsko, nemohla národní bezpečnost být nikdy druhořadým problémem. Aby přežily, hledají odjakživa v mezinárodním pořádku své místo. Zůstat sám totiž snad vždy znamenalo katastrofu. Proto je prioritou dnešního Estonska zajistit svou suverenitu prostřednictvím spojenectví se stejně smýšlejícími národy.
Estonsko se o něco takového snažilo celé dvacáté století, bohužel bez praktického výsledku. Náš pokus vyhnout se ještě před vypuknutím druhé světové války konfliktu se Sovětským svazem byl osudovou chybou, která nás stála desetiletí okupace, tisíce promarněných životů a zpomalení ekonomického vývoje.
Před deseti lety jsme se chopili šance a znovu jsme vyhlásili nezávislost. Estonsko nemuselo dlouho uvažovat nad volbami, které se mu tehdy nabízely. Estonskému myšlení totiž vždy vévodil pocit sounáležitosti k Evropě, k západní civilizaci. Proto je logickou volbou naší zahraniční politiky členství v EU a NATO.
Členství v NATO a EU jsou cíle, jež se doplňují – nejsou protichůdné. Slovy generálního tajemníka NATO generála lorda Robertsona jsou Evropská unie a Severoatlantická aliance doslovně „dvěma polovinami jednoho ořechu.“ To, že nejsme členy těchto organizací, je důsledkem paktu mezi Ribbentropem a Molotovem z roku 1939 a sovětské okupace pobaltských států. Nikdy to nebyla svobodná volba Estonců. Kdyby se dějiny vydaly jiným směrem, možná bychom byli mezi prvními členy obou struktur.
Nad naší vůlí dostat se do NATO ale mnoho lidí zvedá obočí. Proč chtějí pobaltské země do Severoatlantické aliance? Důvod je prostý – a stejný jako ten, proč se dosud žádný dnešní člen z tohoto vojenského spojenectví nerozhodl vystoupit: NATO je podstatou jejich bezpečnosti.
Přestože byly pobaltské republiky plně integrovány do mezinárodního společenství, naše bezpečnost stále zůstává sporným bodem. Proto se snažíme posílit bezpečnost a stabilitu regionu a NATO je podle nás nejúčinnějším prostředkem, jak obou cílů co nejlépe dosáhnout. Kromě své bezpečnostní role má navíc NATO také nezanedbatelný hospodářský rozměr. Členství v Severoatlantické alianci by vylepšilo naše „rizikové ohodnocení“ u investorů; přesně to se ostatně stalo také v Maďarsku, Polsku a České republice.
Navzdory těmto výhodám se mnohým lidem zdá, že rozšíření aliance do Pobaltí by vytyčilo nové hranice rozdělení Evropy. To pak ale znamená, že jim staré rozdělení zřejmě vyhovuje, nemluvě o tom, že k překreslování hranic s naší snahou nedochází. Kandidátské země mají svobodnou volbu o členství v NATO usilovat a členské země mají svobodnou volbu naši žádost akceptovat. Jedni mohou doufat, druzí mohou vstoupit.
Skeptikové přesto tvrdí, že členství v NATO je zbytečné, že bude stačit jen výhledové členství v EU. Jistě, také Evropská unie může být zárukou jistého stupně bezpečnosti. Ale EU není organizací pro kolektivní obranu. Vzhledem k tomu, že mnoho členských zemí EU je zároveň členem NATO, stává se jakákoli bezpečnostní výzva vůči EU automaticky výzvou vůči NATO. Co nejtěsnější spojení obou členství je tedy zárukou lepší informovanosti a bezpečnosti.
Druhá možnost, která se baltským zemím nabízí místo členství v NATO, je být neutrální – jako například Finsko nebo Švédsko. V dnešní Evropě ale neutralita ve svém tradičním smyslu vlastně neexistuje. V čem konkrétně bychom měli být neutrální? Vnucovaná neutralita představuje riziko, že se z pobaltských států stane pouhý obranný val, potencionálně sporné území či dokonce jen zóna vlivu, do níž byly pobaltské země vmanévrovány proti své vůli.
Nejsou-li tedy neutralita ani členství v NATO schůdnými bezpečnostními možnostmi, navrhují některé hlasy, že bychom měli hledat záruky jinde. Na první pohled to vypadá dobře; dokonce bychom se možná mohli z bezpečnostního hlediska dát hostit na cizí účet. Takové jistoty by však Pobaltí přeměnily ze subjektu mezinárodních vztahů v jejich objekt.
Jakožto historik znám rizika, jež se pojí s touto volbou. V minulém století Estonci věřili v bezpečnostní záruky, zatímco Finové nikoli. Finsko prohrálo v krvavé válce se SSSR, ale zachránilo svou nezávislost. My jsme zvolili mír, ale přišli jsme o svrchovanost. Srovnáme-li lidské ztráty Finska a Estonska v průběhu 20. století, vyjde najevo, že vyhýbání se konfliktu a přijímání papírových záruk přineslo nakonec mnohem větší percentuální ztráty nám než Finsku.
Proto je naše víra v kolektivní bezpečnost tak silná. Proto chápeme potřebu nebýt jen „spotřebiteli“ bezpečnosti, ale rovněž jejími dodavateli. Estonsko se dlouhá léta účastní mnoha mírových operací a ačkoli je náš příspěvek početně malý, percentuelně je větší než u mnoha jiných zemí. Součástí „bezpečnostní dodávky“ jsme tedy už nyní, aniž jsme kdy zatím museli být součástí „bezpečnostní spotřeby“.
I když však bude na otázku, „zda“ přijmout pobaltské republiky do NATO, odpovězeno kladně, zůstane ještě otázka, „kdy“ se tak stane. Určujícím okamžikem bude summit Severoatlantické aliance, který se příští rok v únoru bude konat v Praze. Najdou se možná tací, kdo budou říkat, že tak rozporuplné téma by z programu jednání aliance mělo být v těchto nejistých dobách staženo. Zdá se to pragmatické. Je to ale jako s návštěvou u zubaře. S jejím odkládáním se potíže mohou jen zhoršovat.
Členství v jakémkoli spojenectví je nejdůležitějším svrchovaným rozhodnutím státu. Nemůže podléhat vetům třetích stran ani geopolitickým faktorům. Odepřít zemi svobodu volby svých spojenců na základě geografie či historie znamená vytvořit bezpečnostní vakuum. Pro Evropu to pak znamená vznik zóny nestability.
Rozšíření Severoatlantické aliance do Pobaltí si vyžádá odhodlání a politickou vůli jejích stávajících členů. Z naší strany to pak bude znamenat zvýšenou domácí přípravu. Až se pobaltské země stanou členy aliance, budou živoucím důkazem toho, že NATO není o válce a agresi, ale o míru, demokracii a stabilitě.
Mart Laar je předsedou estonské vlády.
Copyright Project Syndicate 2012
You might also like to read more from Mart Laar or return to our home page.
|
|
Přetisk materiálu z těchto webových stránek bez písemného souhlasu Project Syndicate je porušením mezinárodního autorského práva. Chcete-li si svolení zajistit, kontaktujte prosím distribution@project-syndicate.org.
