Transatlantic Perspectives
Horší než dobrá ekonomická teorie
Melvyn Krauss
|
|
|
|
Možnost, že by Evropská centrální banka mohla zvýšit úrokové sazby vprostřed finanční krize, připomíná slavný proslov o „kříži ze zlata“ pronesený velkým americkým řečníkem Williamem Jenningsem Bryanem v roce 1896. S poukazem na mezinárodní deflační sklon zlatého standardu se Bryan rozohnil: „Nevtisknete na čelo dělného lidu trnovou korunu. Neumoříte lidstvo na kříži ze zlata.“
Jinými slovy, obyčejní lidé by neměli trpět kvůli slabostem zákonodárců okouzlených nějakou zašlou ekonomickou teorií.
Dnes je touto zašlou ekonomickou teorií to, že prudká změna preferencí – barvitě popisovaná jako „snížená chuť na riziko“ – je klíčem k příčině skryté za současnou krizí nebonitních hypoték pro „horší než dobré“ klienty a krizí finanční. Aby předešli budoucím nárůstům této chuti, zákonodárci a učenci se zaměřili na takzvaný „problém morálního hazardu“: „provinilci“ musí za své chyby zaplatit, jinak se jich dopustí znovu.
Dalo by se očekávat, že William Jennings Bryan současnosti vznese k centrálním bankéřům výstrahu, že nesmějí lidstvo přibíjet na „kříž morálního hazardu a odmítání výpomoci v nesnázích“. Kupodivu ale dochází k opaku.
Někteří na levici, motivovaní do jisté míry odporem k finančním typům, již podle obecných představ sklízejí nezasloužené příjmy, spojili síly s konvenčními ekonomy, kteří jsou kvůli bezmála nábožné víře ve své modely slepí vůči škodám, jež jejich pochybná ekonomická teorie může způsobit reálné ekonomice a zájmům obyčejných lidí. Zavržení výpomoci může znamenat, že děti nepůjdou na vysokou – anebo že mnozí lidé neutáhnou svůj dům.
Klíčová otázka, již by si teď ekonomové měli klást, je to, proč se finanční trhy „zadrhávají,“ když banky a další finanční instituce jsou při penězích.
Konvenční vysvětlení – ztráta apetitu na riziko – není přesvědčivé. Trh nebonitních hypoték se zdá příliš malý na to, aby způsobil takto široce založenou změnu v rizikových preferencích.
Přesvědčivějším vysvětlením je, že současná krize s neznámým rozsahem a dosahem natolik zahalila ekonomickou krajinu do mlhy, že – abych tak řekl – přikovala účastníky trhu k jejich dráze, dokud se situace nevyjasní.
Právě to je zásadní ponaučení, které přináší významná nová kniha Imperfect Knowledge Economics (Ekonomika nedokonalosti znalostí) s podtitulem Směnné kurzy a riziko od Romana Frydmana a Michaela Goldberga. Klíčem k porozumění finančním trhům, obzvlášť když jsou neustálené, jak tomu bylo v posledních týdnech, není změna preferencí, ale přirozená nedokonalost znalostí a změna očekávání ohledně budoucího směřování fundamentálních makroekonomických ukazatelů.
Jaké recepty z tohoto přístupu opřeného o „nedokonalost znalostí“ vyplývají pro tvorbu politik za současné krize? Ten pro centrální bankéře nejvýznamnější říká, že by měli snížit úrokové sazby – a to rychle –, aby účastníky trhu ubezpečili, že nedovolí, aby pozdvižení na finančních trzích postihlo reálnou ekonomiku.
Soudě podle nedávné obrátky jeho politiky, Federální rezervní systém USA vystupuje, jako by byl pozdním konvertitou k hypotéze nedokonalosti znalostí. Fed pod vedením Bena Bernankeho, bývalého předního akademického ekonoma, se nejprve nechal chytit do pasti a přivíral oči nad širšími důsledky krize nebonitních hypoték. Nalil do soustavy peníze, ale vyloučil snížení úrokových sazeb.
Výsledky této chybné politiky se ukázaly jako natolik katastrofické – finanční trhy se téměř okamžitě zadrhly –, že pouhých deset dní poté, co vyslal poselství ve smyslu „Cože, já že bych se měl zneklidňovat?“, udělal Fed trapnou, ale nezbytnou obrátku čelem vzad a snížil diskontní sazbu o 50 bazických bodů. Rizika snížení růstu se výrazně zmenšila, vysvětlili představitelé Fedu.
Záleží jen málo na tom, že Fed mohl jít dál a snížit na své mimořádné schůzce sazbu federálních fondů i diskontní sazbu – ba možná že bude třeba to udělat. Důležité je to, že politika Fedu překročila hranici od lhostejnosti k uklidnění. Dostal se snad během těchto deseti významných srpnových dní Bernankemu do rukou raný výtisk knihy od Frydmana a Goldberga?
Bernanke jistě měl čas přemítat o tom, jak jeho legendární předchůdce Alan Greenspan řešil finanční krizi dlouhodobého kapitálu v roce 1998. Greenspan nebyl ekonomem, který by lidstvo mučil na kříži morálního hazardu nebo mechanistických modelů konvenční ekonomické teorie. Snížil úrokové sazby, aby ujistil trhy, že finanční krize způsobená krachem hedžových fondů nepostihne reálnou ekonomiku. Trhy i ekonomika reagovaly živostí a elánem.
Po počátečním zaškobrtnutí – či chybě zelenáče, jak se vyjádřil jistý komentátor – Bernanke, zdá se, kráčí ve šlépějích svého učitele. Ale co Jean-Claude Trichet, prezident Evropské centrální banky, který trhům víceméně slíbil, že v září dojde ke zvýšení sazeb, a teď bude možná, tak jako Fed, nucen změnit kurz? Odloží zářijové zvýšení sazeb, nebo jej uskuteční?
Nikdo skutečně neví, jak krize nebonitních hypoték postihne ekonomiku eurozóny. Tváří v tvář takto nebezpečné nejistotě obezřetní centrální bankéři své nezávislosti nevyužívají ke zjitřování nedobré situace zvyšováním úrokových sazeb. Návratu normality a konce finanční krize nelze dosáhnout vystupováním, jako by se tak už stalo.
Melvyn Krauss je významným badatelem Hooverova institutu při Stanfordově univerzitě.
Copyright: Project Syndicate, 2007.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil David Daduč
You might also like to read more from Melvyn Krauss or return to our home page.
|
|
