The World in Words
Trh práce v Nizozemsku: co vězí za novými pracovními příležitostmi
Melvyn Krauss
|
|
|
|
AMSTERDAM: Holanďané s oblibou říkají, že jejich sociální politika je jednou z nejpromyšlenějších na celém světě. Při naší nedávné návštěvě Nizozemska a Německa jsme nicméně zjistili, že Evropa se na Holandsko dívá spíše jako na vzor země s úspěšně fungující hospodářskou politikou. Dosahuje-li nezaměstnanost v Německu, Francii a Itálii téměř deseti procent, pak Evropa může Nizozemí jeho tříprocentní nezaměstnanost opravdu jen závidět.
Nizozemsko je vzácným příkladem úspěšného sociálního státu (tři ústřední frankfurtští bankéři použili při popisu holandské ekonomiky slova „přehřívající se“). Jak k tomu došlo? Někteří to přičítají tzv. „polderovému“ modelu společenské spolupráce mezi zaměstnavateli, odbory a vládou. Nemají ale pravdu. Společenská spolupráce jako taková nezachránila Holandsko před chybami z šedesátých a sedmdesátých let. Jak bychom jí tedy mohli přičítat hospodářskou obnovu země trvající již od poloviny osmdesátých let?
Je pravda, že holandské odbory mírnily mzdové požadavky; to ale není důvod, který podnítil dramatický růst zaměstnanosti. Byly jím totiž strukturální reformy na nizozemském trhu práce, mezi nimiž jednu z hlavních rolí sehrává práce na poloviční úvazek a sezónní a krátkodobá práce.
Cílem podpory práce na poloviční úvazek bylo původně zvýšit podíl žen na trhu práce. Důsledkem zvyšující se dostupnosti pracovních příležitostí na poloviční úvazek a sezónních zaměstnání však byla zvýšená participace obou pohlaví na trhu práce. Běžného zaměstnance na plný úvazek je podle nizozemských zákonů takžka nemožné propustit, zaměstance na poloviční úvazek ale zaměstnavatel propustit může a sezónním pracovníkům není povinen obnovit pracovní smlouvu.
„Železné pravidlo“ zaměstnanosti zní: pokud zaměstnavatel nemá možnost své zaměstnance propouštět, prostě je nezaměstná. Zaměstnanost v Nizozemsku tedy poněkud paradoxně stoupá, poněvadž neustále se zvyšující procento pracovní síly – skládající se z pracovníků na poloviční úvazek a sezónních zaměstnanců – lze v případě potřeby bez problému propustit.
Ze zemí Euro jedenáctky bylo Nizozemí první, která tuto skutečnost pochopila a zachovala se podle ní. Nizozemí ale ještě není u konce své cesty. Mimořádně vysoký podíl pracovní síly – 12 % – je úředně klasifikováno jako „nemocní“ nebo „invalidní“, neboť zneschopnění je prakticky jediný způsob, jak se holandský zaměstnavatel může zbavit nechtěného pracovníka zaměstnaného na plný úvazek. Takové podfuky jsou nákladné nejen pro firmu, ale také pro státní správu a v neposlední řadě také pro samotného zaměstnance.
Oficální úroveň nezaměstnanosti v Nizozemsku je ve srovnání se zbytkem kontinentální Evropy sice nebývale nízká, neodráží ale skutečný počet nepracujících v holandském hospodářství, protože do ní nejsou započteni „převlečení“ nezaměstnaní s nálepkou „nemocní“ a „invalidní“. Kdyby nizozemské zákony dovolovaly propouštění zaměstnanců na plný úvazek (což je v této vzkvétající době velmi nepravděpodobné), podíl práceschopných osob oficiálně uznaných jako „nemocní“ nebo „invalidní“ by se dramaticky snížil, koneckonců podobně jako počet pracovníků zaměstnaných na poloviční úvazek nebo sezónně.
Možnost propouštět zaměstnance neznamená jen nižší nezaměstnanost, ale také mnohem pružnější trhy práce. Pohyb pracovníků od nižší produktivity k vyšší – ať už jde o přesun mezi firmami, mezi sektory nebo mezi regiony – je v situaci, kdy zaměstnavatel nemá možnost propouštět, ohrožen. Nejde zde přitom o třídní boj, nýbrž o hospodářský růst.
Šéf centrální banky USA Alan Greenspan nedávno položil otázku: „Jak to, že americké firmy a jejich zaměstnanci vytěžili z nedávného pokroku na poli informačních technologií více než jejich protějšky v Evropě a Japonsku?“ A sám si odpověděl: „Příčinou se zdají být ony relativně nepružné a z toho důvodu finančně náročnější trhy práce v těchto ekonomikách… Evropa se sice účastní vědeckotechnického rozvoje, ale zdá se, že výsledky těchto snah je schopna využívat jen zvolna.“ Greenspan ale také naznačil, že při hodnocení relativního hospodářského výkonu je důležitější pohlížet na rozdíl mezi pružností trhu práce v USA a Evropě než na údajné rozdíly v technologickém pokroku.
Zdá se, že v prosazování politiky trhu práce existuje správná cesta, špatná cesta a holandská cesta. Spojené státy se vydaly správnou cestou. Kontinentální Evropa, vyjma Nizozemí, se vydala špatnou cestou. A Nizozemsko, jež kalí ideologii s praktičností s cílem najít kompromis, který u voličů nalezne podporu, není ani na špatné ani na správné cestě.
Může tento systém, který funguje v Holandsku, fungovat i jinde v Evropě? Proč ne? Z politického hlediska žádná evropská země nemůže – či vlastně nechce – přijmout americký model. Přitom ale v Evropě roste potřeba lepšího hospodářského výkonu. Hladina nezaměstnanosti v evropských zemích je nepřijatelně vysoká; dlouhotrvající konjuktura Spojených států tlačí na evropské politiky, aby se více snažili. Holandské řešení snad nejlépe odráží současnou politickou skutečnost Evropy: nechat sociální zákony beze změn, ale dát přitom lidem možnost se jim vyhnout. Nizozemci mají z pohledu rozvoje zaměstnanosti kontraproduktivní zákony, jež neumožňují propouštět zaměstance na plný úvazek, přitom ale dávají zaměstnavatelům volnou ruku v propouštění pracovníků zaměstnaných na poloviční úvazek nebo sezónně. Tento praktický nesmysl, ne společenská spolupráce je skutečným „holandským modelem“ úspěchu.
Holandské řešení může fungovat i v ostatních evropských zemích. Funguje tam vlastně už dnes. Když byl ve Francii uzákoněn pětatřicetihodinový pracovní týden, byla při tom zrušena mnohá omezení týkající se sezónních zaměstnání a zaměstnání na poloviční úvazek. To ostatně vysvětluje nedávný nárůst pracovních míst ve Francii. Na první pohled tak Francie vypadá jako jakýsi sociální stát, ale ve skutečnosti Francouzi jen zkopírovali Nizozemce tím, že zvýšili pružnost trhu práce. Holandská cesta není sice nejlepším řešením, ale je to jediná alternativa, která funguje.
Melvin Krauss je docentem Stanfordské univerzity; Lee Thomas je vedoucím manažerem portfolia společnosti PIMCO se sídlem v Kalifornii.
Copyright Project Syndicate 2012
You might also like to read more from Melvyn Krauss or return to our home page.
|
|
