PRIŠTINA, KOSOVO: Rok po válce Severoatlantské aliance o Kosovo je možné vidět proces obnovy na každém kroku: na nově rekonstruovaných domech; na bezpočtu čerstvě otevřených obchodech v ještě rozbořených domech; na slibně se rozvíjejícím kulturním, intelektuálském a žurnalistickém životě vlastní Prištiny. Pouze v jedné jediné oblasti – v politice – všechno toto úsilí naráží na skutečně vážné překážky. Zablokování politického života Kosova je částečně dílem nezkušenosti kosovských politických stran, ale hlavně a především výsledkem nesrovnalostí a rozporů resoluce Spojených národů č. 1244, jenž nyní funguje coby svého druhu kosovská ústava.

Tento dokument totiž udržuje při životě fikci, že Kosovo je součástí suverénní „Federální republiky Jugoslávie (tedy subjektem její „suverenity“). V rámci těchto slov výše zmíněné resoluce se musí pohybovat Mise OSN pro Kosovo (UNMIK) a v její dikci musí poskytovat „Kosovu základní samosprávu“, přičemž musí „plně dbát“ všech „principů suverenity a územní integrity Federální republiky Jugoslávie“. Vezmeme-li v úvahu, že tím byly míněna Jugoslávie Slobodana Miloševiče, jenž byl označen za válečného zločince, a který neváhal použít genocidy proti Albánské menšině v Kosovu, jeví se tento požadavek podobný tomu, žádáme-li někoho, aby vyskočil deset stop nad zem a přitom „plně dbal“ toho, aby se jeho chodidla neodlepila od země.

Opatření, jež tak často přijímají země, které se strachují o své vlastní potencionální odpadlické regiony (jako je například Čečna v Rusku nebo Tibet v Číně), porušují základní princip, daný selským rozumem, pokud ne přímo mezinárodním právem, že totiž genocida ruší všechna práva suverenity – že tedy stát nemůže hledat cesty jak porobit národ a poté trvat na tom, že mu bude vládnout.

Mise UNMIK, pochopitelně, nebyla ustavena proto, aby vykonávala příkazy a pokyny Slobodana Miloševiče, a taky tak nečiní. Nicméně, rozpory v samém jádru resoluce 1244 jsou na překážku kosovské administrativě. Příkladem může být privatizace hospodářství, dříve prováděna socialistickými metodami. Dle Jugoslávské ústavy z roku 1974, nyní prozatímně využívané v jisté revidované podobě misí UNMIK, je průmysl „vlastněn“ Parlamentem. (Což ve skutečnosti přirozeně znamenalo Komunistickou stranu, která byla u moci.) Ovšem Kosovo žádný parlament nemá, zatímco Jugoslávie (rozuměj Srbsko) jej má. Teoreticky by to znamenalo, že prostředky z privatizace v Kosovu by měly plynout do Srbska. Lze jen stěží předpokládat, že UNMIK tyto peníze zamýšlí posílat Miloševičovi, nicméně na druhou stanu je prozatím nemůže, díky resoluci 1244, posílat ani Kosovskému parlamentu.

Výsledkem je právní vákuum, limbus. Arji Begu, šéf Banky platebních a finančních operací a spolu-šéf Rady pro hospodářskou politiku UNMIK, tuto situaci komentuje slovy: „Život zde začal prvního dne po válce. Dosáhli jsme všeho, čeho jsme mohli dosáhnout coby občané, a nyní potřebujeme někoho, kdo by se zhostil své státoprávní role a ustanovil pravidla pro investování.“

Ale státem je to, co říká resoluce č.1244. Kosovo se stalo čímsi absolutně novým: státem ve stavu bezstátí s mezinárodním mandátem. Vyznačuje se všemi formami politické organizace: má své nevládní organizace, mezinárodní správní úřady, politické strany všeho druhu, ale to, co potřebuje ze všeho nejvíce, tedy vládu, je mu odepřeno.

A tak je vše jednou velkou improvizací. A mezi ty, co se na této improvizaci podílejí, naneštěstí nepatří jenom UNMIK, ale rovněž kriminální živly všeho druhu, mezinárodní i ty domácí, jež si přímo libují v právním vakuu. Jejich specialitami jsou drogy, pašeráctví, a poslední době rovněž obchod se ženami. Korupce se brzy může stát něčím, co se již téměř naplnilo v Rusku: bude platit bez výjimky z zpravidla, neboť se sama stane pravidlem.

Během letošního října proběhnou místní volby. Jaké síly se v nich utkají, a s jakými kompetencemi a jak velkými zdroji v nich budou starostové voleni? Ať už UNMIK uplatní, s improvizací sobě vlastní, jakákoliv pravidla, budou tito starostové postrádat tolik potřebnou legitimitu, kterou by jim poskytla Kosovská ústava. A tak nebude záležet na tom, jak dobře budou tato pravidla vymyšlená, demokratická být pravidla dle UNMIK tak jako tak nemohou.

Intervence do Kosova bude završena úspěchem jen tehdy, až bude ustaven skutečný politický orgán správy. UNMIK pak bude moci být mnohem průraznější při dalším budování hospodářských a politických struktur, než se mu daří doposud. Nicméně, kvůli resoluci 1244 není možné Ústavu pro Kosovo napsat. Rusko, Čína a další členové Rady bezpečnosti by tomu nepochybně rádi zabránili. Mohou si tedy obyvatelé Kosova napsat ústavu sami? Snad. Při současném dvouznačném právním stavu se zdá, že na vlastní cestě Kosovanů k ustavení

svých vlastních vládních a správních institucí, leží podstatně méně překážek.

Pokud taková řešení zvažujeme, neznamená to, že k nim dojde. Stupeň zanícení a oddanosti věci demokracie mezi místními stranami je v podstatě neznámý. Politické násilí, přes konec války, řádí a děsní dál – ne jen proti Srbům, ale rovněž proti politickým umírněncům. Neblahým důsledkem války je i to, že v mnoha městech de-facto jednostranně převzala moc Kosovská osvobozenecká armáda. OSN se pokouší urovnávat spory s těmito samozvanými správními úřady. Budou ale orgány Kosovské osvobozenecké armády ochotny vzdát se svých úřadoven, budou-li ve svobodných volbách demokraticky poraženy? Odpověď je nejasná.

Úspěch při řešení těchto otázek vyvolá zpětný odraz, daleko přesahující Kosovo. Může nabídnout příklad úspěšné mezinárodní intervence, jak předcházet lidským katastrofám. Naopak neúspěch by mohl vrhnout stín pochyb na všechno podobné úsilí v budoucnu. Ardian Arifaj, výkonný ředitel kosovských novin Koha Ditore, jenž právem patří mezi ty nejostražitější, k této situaci říká, že „je svým způsobem dobře, „Internacionálové“ nedisponují žádnou vizí pro Kosovo. Nechává nám to totiž prostor k tomu, abychom si vytvořili vizi vlastní.“ Paní Nekibe Kelmendi, jejíž syn i manžel byli zavražděni již na počátku války, a která se nyní stala spoluředitelkou jakéhosi ministerstva spravedlnosti s tímto souhlasí. „Nepotřebujeme se dovolovat Rady bezpečnosti, abychom si vytvořili vlastní stát. Existují i jiné cesty. Částečně odvisí také od ostatních států kolem nás, které z nich nás uznají. Konec konců, samospráva nemůže být odvozena ze žádných mezinárodních dokumentů; je v lidech. Je naše.“