SOUL: Minulý rok byl pro Jižní Koreu tím nejhorším od skončení Korejské války, neboť asijská krize do země zavlekla devastující 33,8 procentní pokles HNP na hlavu, jenž klesl z úrovně 10.307 amerických dolarů na pouhých 6.823; to vedle masového hladovění obyvatelstva Severní Koreje, ohrožujícího stabilitu celého poloostrova. Časy krizí ovšem vyžadují aktivní přístup k problémům a jasné soustředění mysli. Jižní Korea tak učinila a zaměřila se na systematické reformy a dnes, přes všechny nepokoje pracujících, přímo oplývá příznivými signály hospodářského oživení a rovněž se vyjasňují politické výhledy země. Dokonce i vztahy se Severem by se mohly stát o něco více předvídatelné.

Za rok a půl, co Jižní Korea získala 57 miliard dolarů pomoci z fondů MMF, a jen 13 měsíců od okamžiku, kdy se bývalý disident Kim Dae Jung stal presidentem, se měna (won) stabilizovala, krátkodobé dluhy byly přehodnoceny na dlouhodobé, zahraniční rezervy se zvýšily a úrokové míry byly sníženy. Zahraniční rezervy koncem roku 1998 přesáhly více jak 39 miliard dolarů, ve srovnání s méně než 9 miliardami z předchozího roku, a to především díky 39 miliardám dolarů přebytku obchodní bilance, kterého bylo v loňském roce dosaženo, poprvé za posledních devět let. Tento přebytek umožnil stabilizaci wonu na hladině 1.200 za dolar, když v roce 1997 byl poměr 2.000 ku 1.

Mnoho již bylo vykonáno, ale Jižní Korea se při restrukturalizaci své ekonomiky prozatím dotkla jen povrchu, a podobné je to i ve vztazích se Severem a v domácí politické reformě. Otřesy kabinetu, ke kterým nedávno došlo, přivedly presidenta Kima k poznání, že toho musí být vykonáno mnohem, mnohem více. Ve všech oblastech sice jde o tentýž směr k větší liberalizaci, ale cesta presidenta Kima k liberalismu vede skrze podivný druh sociálního korporativismu. Takové okliky jsou ale nezbytné, vzhledem k překážkám, které do cesty stavějí silné odbory a ještě mocnější podnikatelé. Proto nejdůležitějším úkolem, který nyní před presidentem Kimem stojí, je vybudování nové vládní koalice, jenž by byla schopná zemi zajistit nezbytnou míru politické stability, která je tolik potřebná v situaci, kdy je ekonomika otevřena a je třeba vyřešit spletité otázky nukleárních zbraní a balistických raket Severní Koreje.

Takzvané “asijské hodnoty” ve slovníku presidenta Kima nenajdete. On sám věří, že demokracie a tržní ekonomika nejsou v opozici, ale že se vzájemně doplňují. Po konzultacích s MMF vláda donutila insolventní banky, aby zfúzovaly anebo zbankrotovaly, což vedlo k prvnímu velkému propouštění dělníků a “snižování stavů” byrokracie pomocí přísné reorganizace. V celém tomto procesu přijal president Kim post skutečného vůdce, osobně se ujal velení a mnohé překvapil svým pevným odhodláním a věrností liberálním ekonomickým myšlenkám.

Pět největších korejských konglomerátů, tzv. chaebolů – skupiny Hyundai, Samsung, Daewoo, LG a SK – bylo nesmlouvavým a drastickým způsobem vtaženo do procesu racionalizace. Byly donuceny zaměřit se na své klíčové obory podnikání a zároveň podpořeny při výměně podniků, kterými své výroby překrývaly. A tak společnost Daewoo převzala od firmy Samsung automobilku, a Samsung od Daewoo zase výrobu elektronických komponentů.

Ačkoliv ale chaeboly přislíbily, že budou pokračovat ve zbavování se vedlejších či doplňkových podniků, v zásadě stále odolávají komplexní racionalizaci, přičemž se dovolávají toho, že se nemohou zbavit nadbytečných výrobních kapacit, dokud budou muset udržovat nadbytečnou zaměstnanost. Tvrdí, že “tržní síly” časem vyřeší jejich ztrátové podniky. Ale bez dalších a silnějších signálů ze strany presidenta Kima, že další velká vlna nezaměstnaných bude podpořena vládními opatřeními, je velmi nepravděpodobné, že samy chaeboly budou moci pro restrukturalizaci udělat více.

Odbory byly zrovna tak nepříjemné, jako bossové chaebolů. Dva milióny lidí jsou dnes bez práce, plných 9% pracovní síly, a to už je pro vládu hrůzné číslo. Proto, aby bylo možné prosadit průmyslový smír, president Kim vytvořil krizovou Tripartitní komisi, v níž byli zastoupeni představitelé pracujících, podnikatelů a vlády, s jejíž pomocí pak vláda mohla vystupovat jako prostředník mezi pracujícími a podnikateli při řešení konfliktních otázek zaměstnanecké politiky. Protože se ale stala masová nezaměstnanost realitou, vystoupila radikální Korejská konfederace odborových svazů pracujících z Komise. To poté pobídlo umírněnou Federaci korejských odborových svazů pracujících, aby se k ní připojila a rovněž vystoupila. A tak pracující nechrání žádná síť sociálního zabezpečení a vláda dospěla k přesvědčení, že je téměř nemožné udržet odbory coby partnery ve svém korporativistickém modelu.

Vztahy se Severní Koreou stále zůstávají hlavní prioritou, a jako vždy v minulosti, největším nebezpečím. Existuje ale například smělý program, umožňující plavbu lodí ke svaté hoře Kumkang na Severu, jenž umožnil přes 40.000 Jihokorejcům navštívit toho věhlasné poutní místo, poprvé od roku 1945. Zdali toto tání ponese další ovoce odvisí jen od Severu a dalšího pokračování politiky zmrazených jaderných testů a zkoušek raket. Navíc, bývalý americký ministr obrany William Perry je nyní pověřen všestrannou revizí společného americko-jihokorejského přístupu k Severní Koreji.

Ovšem ambiciózní reformy domácí a zahraniční politiky vyžadují veřejnou i politickou podporu. President Kim se už letos musí rozhodnout, zdali dodrží či nedodrží slib, který učinil společně s ministerským předsedou Kim Jong Pilem, že přemění Koreu a zavede v ní parlamentní systém vlády. Vzhledem k tomu, že jeho presidentská strana kontroluje pouhou třetinu křesel Národního shromáždění, bude zapotřebí nalézt novou vládní koalici. A to bude nadlidský úkol, neboť politické strany jsou v současné době hluboce rozděleny svými regionálními zájmy. President Kim ale plně využil všech svých presidentských pravomocí, aby dovedl reformy do současného stavu. Měl by se proto nyní některých z těchto pravomocí vzdát, proto, aby bylo možné prohloubit demokracii v Koreji, či nikoliv, je tou nejriskantnější otázkou, kterou nyní musí vyřešit.