BRUSEL – Nejdůležitější zprávou je občas to, co se neděje. Jeden takový příklad nám přineslo letošní léto: návrh klimatického zákona, na nějž prezident Barack Obama tak silně naléhal, nebude do Senátu USA vůbec předložen, protože nemá šanci projít.
To znamená, že USA se chystají zopakovat si svou „kjótskou zkušenost“. Před dvaceti lety, v roce 1990, se USA zapojily (alespoň zpočátku) do prvních celosvětových rozhovorů zaměřených na dosažení globální dohody ohledně snižování emisí CO2. Evropská unie a USA byly tehdy zdaleka největšími producenty emisí, takže se zdálo vhodné zprostit rozvíjející se země veškerých závazků. Časem začalo být zjevné, že USA svůj závazek plnit nebudou, a to kvůli odporu v senátu, stejně jako dnes. EU se sama za sebe dala do díla a v naději, že by Evropa mohla svým příkladem strhnout ostatní, zavedla průkopnický evropský systém obchodování s emisemi.
Sliby, jež administrativa USA učinila před pouhými sedmi měsíci na kodaňském summitu, jsou bez amerického balíčku klimatických opatření k ničemu. Evropská strategie je v troskách – a nejen na transatlantické frontě.
Závazek Číny zvyšovat efektivitu své ekonomiky v poměru k emisím CO2 o 3 % ročně mnoho nepomůže, protože z ročních temp růstu HDP kolem 10 % plyne, že emise země v tomto desetiletí prudce porostou. Vždyť k roku 2020 by čínské emise mohly třikrát převyšovat emise evropské, a dokonce předehnat emisní úhrny USA a Evropy. Zprošťovat rozvíjející se trhy veškerých závazků, což bylo záměrem Kjótského protokolu, už nedává smysl.
Proč všechny pokusy stanovit ceny globálních uhlíkových emisí selhaly? Odpověď nabízí jediné slovo: uhlí – anebo spíš skutečnost, že uhlí je levné a je ho dostatek.
Spalováním uhlovodíků (zemního plynu a benzínu) vzniká voda a CO2. Naproti tomu spalováním uhlí vzniká jen CO2. Ve srovnání se zemním plynem a ropou je navíc uhlí v poměru k tuně CO2 mnohem levnější. Z toho plyne, že každé zdanění uhlíku dolehne na uhlí mnohem silněji než na ropu (či plyn). Majitelé uhelných dolů a jejich odběratelé se tedy staví rázně proti jakékoli uhlíkové dani. Představují malou, ale dobře organizovanou skupinu, která disponuje obrovskou lobbistickou mocí a schopností blokovat snahy omezit emise CO2 jejich zpoplatněním, což bylo záměrem plánovaného amerického systému kvót a obchodu s povolenkami.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
V Evropě už domácí těžba uhlí nehraje významnou ekonomickou úlohu. Není tedy divu, že Evropa dokázala uzákonit systém kvót a obchodu s povolenkami, který pro značnou část jejího průmyslu zpoplatnil uhlík. Vždyť jak se zdá, daň doléhá především na zahraniční dodavatele uhlí (a menší měrou na zahraniční dodavatele uhlovodíků ze Středního východu a Ruska). Naproti tomu o osudu Obamova návrhu klimatického zákona rozhodl vzdor amerických států, jejichž ekonomiky významně závisejí na těžbě uhlí.
Americká zkušenost má obecnější důsledky. Jestliže se ukázalo jako nemožné zavést umírněnou uhlíkovou daň v bohaté zemi, je jisté, že během příští generace nelze očekávat žádný závazek od Číny, která je mnohem chudší a na domácím uhlí závisí ještě víc než USA. A hned za Čínou se jako další rozvíjející se průmyslová supervelmoc opřená o uhlí tyčí Indie.
Kodaňská dohoda, jíž bylo tak pracně dosaženo loni, bez významného závazku USA ztratí význam. Pojedeme dál ve vyjetých kolejích, jak co se týče klimatické diplomacie, již charakterizuje putovní cirkus velkých mezinárodních schůzek, tak co se týče překotně rostoucích emisí.
Účelem schůzek je vyvolat dojem, že světoví lídři na řešení problému stále pracují. Jenže v praxi realitu tvoří stoupající emise CO2: překotně se rozrůstající průmyslová základna rozvíjejících se trhů se napevno spojuje s intenzivním využíváním uhlí. V důsledku toho bude napříště čím dál těžší trend zvrátit.
Planeta složená z národních států, jimž vévodí lobbistické skupiny, problém zřejmě nedokáže vyřešit. Bohužel máme po ruce dostatek laciného uhlí, které ještě přinejmenším dalších sto let dokáže produkovat čím dál vyšší emise. Svět se tudíž naprosto určitě ohřeje. Jediná nejistota tkví v tom, o kolik tepleji na světě bude.
Rozhodná aktivita bude na globální úrovni možná až poté, co už změna klimatu nebude vědeckou prognózou, ale skutečností, již lidé pocítí. Pak už ale bude příliš pozdě, abychom vzali zpět desetiletí nadměrných emisí. Svět, který změně klimatu nedokáže předejít, s ní bude muset žít.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
Iran’s mass ballistic missile and drone attack on Israel last week raised anew the specter of a widening Middle East war that draws in Iran and its proxies, as well as Western countries like the United States. The urgent need to defuse tensions – starting by ending Israel’s war in Gaza and pursuing a lasting political solution to the Israeli-Palestinian conflict – is obvious, but can it be done?
The most successful development stories almost always involve major shifts in the sources of economic growth, which in turn allow economies to reinvent themselves out of necessity or by design. In China, the interplay of mounting external pressures, lagging household consumption, and falling productivity will increasingly shape China’s policy choices in the years ahead.
explains why the Chinese authorities should switch to a consumption- and productivity-led growth model.
Designing a progressive anti-violence strategy that delivers the safety for which a huge share of Latin Americans crave is perhaps the most difficult challenge facing many of the region’s governments. But it is also the most important.
urge the region’s progressives to start treating security as an essential component of social protection.
BRUSEL – Nejdůležitější zprávou je občas to, co se neděje. Jeden takový příklad nám přineslo letošní léto: návrh klimatického zákona, na nějž prezident Barack Obama tak silně naléhal, nebude do Senátu USA vůbec předložen, protože nemá šanci projít.
To znamená, že USA se chystají zopakovat si svou „kjótskou zkušenost“. Před dvaceti lety, v roce 1990, se USA zapojily (alespoň zpočátku) do prvních celosvětových rozhovorů zaměřených na dosažení globální dohody ohledně snižování emisí CO2. Evropská unie a USA byly tehdy zdaleka největšími producenty emisí, takže se zdálo vhodné zprostit rozvíjející se země veškerých závazků. Časem začalo být zjevné, že USA svůj závazek plnit nebudou, a to kvůli odporu v senátu, stejně jako dnes. EU se sama za sebe dala do díla a v naději, že by Evropa mohla svým příkladem strhnout ostatní, zavedla průkopnický evropský systém obchodování s emisemi.
Sliby, jež administrativa USA učinila před pouhými sedmi měsíci na kodaňském summitu, jsou bez amerického balíčku klimatických opatření k ničemu. Evropská strategie je v troskách – a nejen na transatlantické frontě.
Závazek Číny zvyšovat efektivitu své ekonomiky v poměru k emisím CO2 o 3 % ročně mnoho nepomůže, protože z ročních temp růstu HDP kolem 10 % plyne, že emise země v tomto desetiletí prudce porostou. Vždyť k roku 2020 by čínské emise mohly třikrát převyšovat emise evropské, a dokonce předehnat emisní úhrny USA a Evropy. Zprošťovat rozvíjející se trhy veškerých závazků, což bylo záměrem Kjótského protokolu, už nedává smysl.
Proč všechny pokusy stanovit ceny globálních uhlíkových emisí selhaly? Odpověď nabízí jediné slovo: uhlí – anebo spíš skutečnost, že uhlí je levné a je ho dostatek.
Spalováním uhlovodíků (zemního plynu a benzínu) vzniká voda a CO2. Naproti tomu spalováním uhlí vzniká jen CO2. Ve srovnání se zemním plynem a ropou je navíc uhlí v poměru k tuně CO2 mnohem levnější. Z toho plyne, že každé zdanění uhlíku dolehne na uhlí mnohem silněji než na ropu (či plyn). Majitelé uhelných dolů a jejich odběratelé se tedy staví rázně proti jakékoli uhlíkové dani. Představují malou, ale dobře organizovanou skupinu, která disponuje obrovskou lobbistickou mocí a schopností blokovat snahy omezit emise CO2 jejich zpoplatněním, což bylo záměrem plánovaného amerického systému kvót a obchodu s povolenkami.
Subscribe to PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
V Evropě už domácí těžba uhlí nehraje významnou ekonomickou úlohu. Není tedy divu, že Evropa dokázala uzákonit systém kvót a obchodu s povolenkami, který pro značnou část jejího průmyslu zpoplatnil uhlík. Vždyť jak se zdá, daň doléhá především na zahraniční dodavatele uhlí (a menší měrou na zahraniční dodavatele uhlovodíků ze Středního východu a Ruska). Naproti tomu o osudu Obamova návrhu klimatického zákona rozhodl vzdor amerických států, jejichž ekonomiky významně závisejí na těžbě uhlí.
Americká zkušenost má obecnější důsledky. Jestliže se ukázalo jako nemožné zavést umírněnou uhlíkovou daň v bohaté zemi, je jisté, že během příští generace nelze očekávat žádný závazek od Číny, která je mnohem chudší a na domácím uhlí závisí ještě víc než USA. A hned za Čínou se jako další rozvíjející se průmyslová supervelmoc opřená o uhlí tyčí Indie.
Kodaňská dohoda, jíž bylo tak pracně dosaženo loni, bez významného závazku USA ztratí význam. Pojedeme dál ve vyjetých kolejích, jak co se týče klimatické diplomacie, již charakterizuje putovní cirkus velkých mezinárodních schůzek, tak co se týče překotně rostoucích emisí.
Účelem schůzek je vyvolat dojem, že světoví lídři na řešení problému stále pracují. Jenže v praxi realitu tvoří stoupající emise CO2: překotně se rozrůstající průmyslová základna rozvíjejících se trhů se napevno spojuje s intenzivním využíváním uhlí. V důsledku toho bude napříště čím dál těžší trend zvrátit.
Planeta složená z národních států, jimž vévodí lobbistické skupiny, problém zřejmě nedokáže vyřešit. Bohužel máme po ruce dostatek laciného uhlí, které ještě přinejmenším dalších sto let dokáže produkovat čím dál vyšší emise. Svět se tudíž naprosto určitě ohřeje. Jediná nejistota tkví v tom, o kolik tepleji na světě bude.
Rozhodná aktivita bude na globální úrovni možná až poté, co už změna klimatu nebude vědeckou prognózou, ale skutečností, již lidé pocítí. Pak už ale bude příliš pozdě, abychom vzali zpět desetiletí nadměrných emisí. Svět, který změně klimatu nedokáže předejít, s ní bude muset žít.