Konečně se to děje. Po 13 letech vyjednávání, odkladů a váhání bude Valné shromáždění OSN tento měsíc hlasovat o návrhu všeobecného moratoria na trest smrti. Navzdory snaze některých členských států tento návrh blokovat, pozměnit ho nebo ho pohřbít velká většina OSN 15. listopadu připustila návrh k hlasování. Jeho odpůrci byli naštěstí nakonec donuceni bojovat se silnější vůlí, než je ta jejich: s vůlí lidí, kteří – po zrušení otroctví a mučení – chtějí dosáhnout dalšího zlomového bodu pro civilizaci.

Bude prosincové hlasování pouhou formalitou? Zkušenost nás učí být opatrnými. Já osobně jsem zatím lahev šumivého vína neotevřela.

Upřímně řečeno si nejsem ani trochu jistá, zda vlády různých zemí světa akceptovaly nevyhnutelné nebo zda i ty nejzatvrzelejší z nich budou nyní s moratoriem souhlasit. I nadále však věřím, že Valné shromáždění bude jako vždy vědět, jak se k tomuto problému postavit.

Všichni si uvědomujeme, že i když návrh v hlasování uspěje, rezoluce OSN nebude závazná, a že zavedení a vymáhání moratoria je pouze nezbytným prvním krokem směrem k úplnému zrušení trestu smrti. Domnívám se, že OSN by měla prosazovat jeho okamžité faktické pozastavení, aniž by čekala, až se v příslušných zemích rozběhnou debaty o právní reformě. Doufám, že tento přístup umožní dosažení širokého konsensu ve Valném shromáždění a že veškeré změny názoru na poslední chvíli budou neúspěšné.

Z boje o vytvoření Mezinárodního trestního soudu (ICC) a nyní i z bitvy o moratorium na trest smrti jsem si odnesla jedno velké ponaučení: totiž že je často lepší soustředit se raději na realistický výsledek než na výsledek dokonalý. Než mezinárodní společenství založilo ICC, fungovaly zde dva ad hoc tribunály – jeden pro bývalou Jugoslávii a jeden pro Rwandu. Jejich činnost vydláždila cestu k ICC.

Některé státy Evropské unie chtějí prosadit okamžité zrušení trestu smrti. Chápu jejich postoj. Já osobně bych si přála totéž. Kdybychom však tuto cestu byli zvolili, s největší pravděpodobností bychom neuspěli.

Z toho plyne jedno důležité poučení pro EU v době, kdy se snaží stát se globálním aktérem: musíme dosáhnout vnitřního konsensu a přitom mít neustále na paměti možné vnější důsledky našeho rozhodnutí. V případě moratoria jsme zůstali pragmatičtí a vybudovali silnou evropskou zahraniční politiku. A při jednání v OSN bylo výhodou mít společný evropský postoj a hovořit jednotným hlasem.

Druhé ponaučení, které jsem si odnesla, je užitečné také pro EU, jež se ocitla ve světě, ve kterém se vynořují nové mocnosti a v němž všichni aktéři od Manily po Alžír, od Dauhá po Libreville, se musí denně potýkat s problémy globalizace a vzájemné závislosti. Toto ponaučení zní, že Evropa má ve světě víc přátel než nepřátel.

Tito přátelé si zaslouží úctu a pozornost. Kdyby Itálie a EU nebyly pochopily potřebu spolupracovat s neevropskými zeměmi a vyvolat v nich pocit, že i ony jsou zodpovědnými a plnoprávnými protagonisty, pak by úsilí založit ICC a dostat se tak blízko k vyhlášení všeobecného moratoria na trest smrti ztroskotalo.

Vím, že se to nedá dost dobře označit za nové ponaučení, ale právě tuto skutečnost mám na paměti, když přemýšlím o efektivním multilateralismu. Nejenže funguje, ale především je to v některých případech jediná cesta vpřed.

A konečně je zde třetí ponaučení, jež se týká boje proti trestu smrti a potažmo i vítězství v jakékoliv politické bitvě. Je to vytrvalost, kterou pokládám za výsledek kombinace paličatosti a schopnosti udržet si vlastní postoj. Bez vytrvalosti nemůže být pokroku.

Toto vše je úspěch nejen pro radikály bojující proti trestu smrti, pro sdružení „Hands off Cain“, pro italskou vládu a pro Evropskou unii a její přátele ve světě. Je to ještě mnohem více: úspěch pro všechny ty, kdo věří, že je stále možné denně zlepšovat náš svět – a v konečném důsledku i stav lidstva.