Chtěl bych, aby Rusko bylo nudnou zemí – alespoň v příštích několika desítkách let. Ve dvacátém století Rusko vytvořilo nezpochybnitelný rekord ve všech druzích nepokojů a sociálních experimentů, jež přitahovaly světovou pozornost. Potřebujeme si oddechnout.

Tento cíl už se zdál být na dosah – nebo přinejmenším splnitelný –, až do první půle roku 2003. Zahraniční korespondenti akreditovaní v Moskvě si stěžovali, že v Putinově Rusku se nic neděje. Investice do ruského hospodářství rychle rostly. Ruští vládci bohužel ale nejsou zvyklí svou zemi ani okolní svět dlouho nechat bez nějakého překvapení, na které by bylo možné zírat.

Vštěpovat lidem pocit nejistoty je nejlepší způsob, jak své obyvatele zahnat strachem do podrobenosti a potenciální investory vyděsit k ústupu. Jak demokratický nebo nedemokratický režim je, obvykle investory netrápí. Jediné, co potřebují a o co se zajímají, jsou předvídatelná pravidla.

Vskutku, heslem hlavních investorů je setrvačnost. Dosáhnout rozhodnutí, zda nějakou investici uskutečnit, či nikoliv, chce jistý čas, a jakmile rozhodnutí o investici padne, začne být dost těžké proces rychle ukončit. Ruská vláda se teď ze všech sil snaží dokázat, že vzepřít se přirozeným zákonům ochodu a zahubit investice, které už jsou na cestě, je sice nesnadné, ale možné.

Když byli loni zatčeni Michail Chodorkovskij a další řídící pracovníci jeho ropné společnosti Jukos, korporace, které v Rusku investovaly nebo měly zájem investovat, byly ochotné si tvrdý zákrok vysvětlovat jako ojedinělý incident vyvolaný politickou agendou společnosti a jejího ředitele, již se měli mít víc na pozoru. Nic nehleděly na to, že nejpozději v druhé polovině roku 2003 začalo být zřejmé, že se vláda chystá využít právních prostředků – v podobě obrovských daňových pohledávek –, aby společnost zničila.

Když právním a finančním potížím čelila jen jediná firma, investoři, již se rozhodli vložit své peníze do Ruska, byli připraveni takový vývoj přehlédnout. „Musí jít o výjimku,“ opakovali stále jako mantru nebo modlitbu. Když se diskutují ruské problémy, slýchám něco v tomto duchu: „Hlavně ukončete aféru Jukos. Je nám jedno, jak k tomu dojde, prostě ji ukončete.“

Naneštěstí džin už byl vypuštěn z láhve. Během roku 2004 začalo být víc než jasné, že rozhodování o tom, jak řešit hospodářské a politické problémy, má pod palcem ruský vnitřně bezpečnostní aparát. Bezpečnostní složky přišly této nové práci na chuť a odpovědnost za nové úkoly uvítaly. V mnoha ohledech začaly boj proti velkým firmám chápat jako obdobu boje proti teroristům. Vskutku, jedna věc je jim společná: boj nikdy nekončí.

Jsou vznášeny další a další daňové pohledávky, a to nejen vůči Jukosu. Daňové nároky vůči telekomunikační společnosti Vympelkom (jedné z předních ruských firem, a to první, jež byla po 90 letech kotována na Newyorské burze) vyslaly investorům jednoznačný signál: nikdo není v bezpečí.

Právní listiny teď dokonce začaly zpochybňovat oprávněnost privatizace předních ruských společností z 90. let, což otevřelo dveře diskusím o revizi výsledků těchto privatizací. Obdobně platí, že společnost British Petroleum, jež v Rusku dosud investovala víc než kterákoli jiná firma, nedávno zjistila, že její práva na naleziště plynu Kovytkino vůbec nejsou zaručená. Stát, jak se teď zdá, může kdykoliv zažádat o navrácení tohoto majetku.

Bylo by chybou vyvozovat dlouhodobé závěry z krátkodobých ekonomických informací, byť tyto informace potvrzují skutečnost. Znepokojivé tendence, jichž jsme dnes svědky, mohou mít jen krátkého trvání a nemusí mít žádné vážnější důsledky. Postsocialistický růst je proces, který není možné (a nemělo by být možné) snadno zastavit.

Pokud však úřady ve svých snahách destabilizovat ruské hospodářství vytrvají, dnešní zneklidňující tendence mohou zakořenit. Rusko by pak mohlo zapomenout na to, že dosáhne svižného udržitelného růstu, jakého docílila Čína. Naopak, my Rusové jednou zjistíme, že nám nezbývá než se pokusit odvrátit propukající hospodářskou krizi.

Samozřejmě, nikdo nemůže předvídat, kdy k takové krizi dojde. Jedno je ale jisté: dříve či později se dozvíme, jakou cestu vpřed si předáci země zvolili. Vskutku, letošek by pro Rusko mohl být dosud nejosudovějším rokem.