The World in Words
Dvě tváře Vladimira Putina
Nina Chruščovová
|
|
|
|
Rozdvojená osobnost Ruska – symbolizovaná carským erbem v podobě dvouhlavé orlice – vyplula nedávno otevřeně na povrch. V jednom okamžiku sršel režim prezidenta Vladimira Putina šarmem, když usiloval o urovnání šest desetiletí trvajícího územního sporu s Japonskem o Kurilské ostrovy a uklidňoval investory po odsouzení ropného miliardáře Michaila Chodorkovského. Hned vzápětí však Putin zmařil snahu o odsun ruské vojenské posádky z moldavské odtrženecké oblasti Podněsteří a prokurátoři zlověstně hovoří o tom, že posadí na lavici obžalovaných další oligarchy.
Možná nejvýraznější projev této politické schizofrenie byl k vidění minulý měsíc na Rudém náměstí, kde při oslavách 60. výročí konce druhé světové války kráčela bok po boku pestrá směsice rudých vlajek „vítězství“, trojbarevných „imperiálních“ praporů, Stalinových portrétů a pravoslavných ikon. Putin této příležitosti využil k zopakování své politické mantry – „Rusko vyvíjí vlastní značku demokracie“ – a současně zaujal opovržlivý postoj k požadavkům pobaltských zemí, aby Rusko přiznalo barvu o své dohodě s Hitlerem, podle níž je mělo v předvečer druhé světové války pohltit.
Tento bizarní lektvar byl podle všeho namíchán ve snaze usmířit neusmiřitelné: současnou tužbu po demokracii s despotickou minulostí Ruska. Stejně jako každá jiná nesourodá směsice však i tato všehochuť pouze vyvolává v Rusech zmatek o sobě a své zemi. Je s podivem, že do této kaše zabředl spolu s ostatními zřejmě i sám Putin.
Tu a tam Putin skutečně vidí sám sebe jako „modernizátora“, který se snaží zakotvit Rusko na Západě. Jindy však podobně jako Stalin věří, že moc Ruska si žádá silnou ruku – tedy to, co on sám nazývá svou „diktaturou zákona“. Problémem zůstává – jak názorně ukázalo Chodorkovského odsouzení –, že taková diktatura obvykle zákon „přetrumfne“.
Přestože pokusy o modernizaci Ruska mnohdy působí z historického hlediska reálně, jak tomu bylo u Stalinovy industrializace nebo u Jelcinových tržních reforem, nakonec vždy vyústí v jakési potěmkinovské poměry, protože ruská společnost se nedokáže měnit dostatečně rychle nebo s trpělivostí nezbytnou k prosazení těchto změn.
A tak když Jelcinova demokratizace v americkém stylu nepřinesla v devadesátých letech okamžitě „spořádaný“ kapitalismus, předepsal Putin při svém nástupu k moci obnovení státního „pořádku“, jako by stabilní politický či ekonomický systém vyžadoval fúzi sovětské minulosti s pravoslavnou církví a sněním o matce Rusi.
Putinovým charakteristickým rysem je vskutku snaha být všemu ruskému lidu vším. Putin se zřejmě domnívá, že směšováním sovětské minulosti s minulostí carskou a několika špetkami demokracie Jelcinovy éry může neutralizovat extrémy ruských dějin. Místo toho jako by však extrémy vytlačovaly touhu po modernizaci.
Vysoké ceny ropy se nyní zdají být jediným faktorem, který Putinovi umožňuje udržovat v chodu reformní šarádu. Car Alexandr III. v devatenáctém století řekl: „Rusko má pouze dva skutečné spojence – svou armádu a své námořnictvo.“ Ropa je Putinovi armádou i námořnictvem, jež mu umožňuje budovat a udržovat image silného, ale i internacionalistického státu.
Alexandrův výrok je dnes oblíben také mezi Putinovými nacionalisty v Moskvě a Petrohradu. Ve svém procarském filmu „Lazebník sibiřský“ ztvárnil ruský oskarový režisér Nikita Michalkov – jehož otec složil státní hymnu stalinské éry, kterou Putin nedávno oživil – korunovaci Alexandra III. jako symbolický středobod ruské slávy a vyzval vedoucí ruské představitele, aby kráčeli v carových stopách.
Tento vladař obdařený silnou vůlí sice vládl carskému Rusku autokraticky, ale dokázal mu přinést stabilitu a prosperitu a umožnit, aby v zemi zapustil kořeny kapitalismus. Pracoval na posílení a modernizaci ruských ozbrojených sil, přičemž se však vyhýbal ozbrojenému konfliktu. Vešel ve známost jako „car rolníků“, přestože netoleroval jakoukoliv opozici, která by smýšlela jinak než on.
Putin vidí vlastní křížovou výpravu za záchranu Ruska před rozpadem a separatismem podobně jako Alexandrovu. Nakolik je však pokrokové utvářet stát jednadvacátého století podle absolutistického příkladu z minulosti?
Dalším hýčkaným vzorem je Stalin. Také zde se Putin snaží hrát na obě strany, když „Kobu“ nejprve nazývá tyranem, aby ukonejšil raněné city pobaltských vůdců, a vzápětí své poznámky relativizuje tvrzením, že Stalin nebyl žádný Hitler. Opravdu můžeme porovnávat míru zla napáchaného oběma těmito muži?
I přes své lpění na kontaktech se světovými vůdci a sebestylizaci do role modernizátora je Putin podobně jako jeho předchůdci ve skutečnosti vládcem, který věří, že pouze autoritářská vláda dokáže jeho zemi ochránit před anarchií a rozkladem. Staré myšlenky, mimikry a symboly, jichž Putin používá k dosažení svých cílů, však již neodpovídají realitě dneška ani současným schopnostem Ruska.
Dříve bylo ryzí Potěmkinovou vesnicí ruské směřování na Západ. Dnes se zdá, že pevné základy postrádá i samotné bytí Rusem, neboť jde pouze o prázdnou skořápku odhozených státních symbolů. Národ, který se dívá nalevo a napravo, ale nikdy ne před sebe, je podobně jako špatný řidič odsouzen k havárii.
Nina Chruščovová vyučuje mezinárodní vztahy na New School University v New Yorku.
Copyright: Project Syndicate, 2005.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.
You might also like to read more from Nina Chruščovová or return to our home page.
|
|
