Keynes versus klasici: druhé kolo

LONDÝN – Ekonom John Maynard Keynes napsal Obecnou teorii zaměstnanosti, úroku a peněz (1936), aby „jako téma nadnesl hluboké názorové neshody mezi kolegy ekonomy, které pro tuto chvíli téměř rozprášily praktický vliv ekonomické teorie…“ Sedmdesát let poté si ekonomové těžké váhy stále jdou vzájemně po krku, slovy od 30. let 20. století téměř nezměněnými.

V nejčerstvějším pěstním souboji se střetá novokeynesiánský šampion Paul Krugman z Princetonské univerzity s novoklasicistním přeborníkem Johnem Cochranem z Chicagské univerzity. Krugman před časem zveřejnil novinový článek nazvaný „Čím to že ekonomové byli tak vedle?“ V ekonomice hlavního proudu, napsal Krugman, nebylo nic, co by „naznačovalo možnost takového kolapsu, k jakému loni došlo“.

Příčina prý tkvěla v tom, že „ekonomové jako skupina za pravdu mylně pokládali krásu, oděnou do působivě vypadající matematiky“. Byli šiřiteli „idealizované vize ekonomiky, v níž na dokonalých trzích vstupují do vzájemných vztahů racionální jedinci“. Naneštěstí „tato přikrášlená představa ekonomie způsobila, že většina ekonomů přehlížela vše, co by se mohlo zvrtnout“. Ekonomové tudíž budou muset uznat „význam iracionálního a často nepředvídatelného chování, vypořádat se s nezřídka idiosynkratickými nedostatky trhů a smířit se s tím, že elegantní ekonomická ‚teorie všeho‘ je ještě daleko“.

Nemilosrdný výprask, který Krugman uštědřil chicagské škole, vyprovokoval profesora finančnictví Cochranea k nerudnému protiútoku, zveřejněnému na webových stránkách školy, který z velké části tvoří osobní výpad proti Krugmanově vědecké poctivosti. Když se Cochrane konečně dostane k ekonomii, míří své údery na dva body: Krugmanovu kritiku „teorie efektivních trhů“ a jeho obhajobu „fiskálního stimulu“ na pomoc ekonomikám v propadu.

Co se týče teorie efektivních trhů, která má za to, že finanční trhy s ohledem na dostupné informace vždy správně nastavují ceny aktiv, Cochrane obviňuje Krugmana, že své čtenáře uvádí v omyl. Místo aby tuto teorii bránil, Cochrane přiznává, že „ceny aktiv se pohybují víc než rozumná očekávání budoucích peněžních toků“. Bohužel „v současnosti se v této věci nijak zvlášť nedaří žádné teorii.“

Je však teoretickým nihilismem, tvrdí Cochrane, připisovat tyto přílišné fluktuace „iracionalitě“, jak činí Krugman. Krugmanovým skutečným cílem („třebaže nemůže jen tak vystoupit a říct to“) je, aby vláda „vzala alokaci kapitálu do svých rukou“. A jedna z věcí, které víme, je, že ať už trhy aktiv podávají třeba sebehorší výkon, vládní řízení „bylo vždycky mnohem horší“.

Subscribe to PS Digital
PS_Digital_1333x1000_Intro-Offer1

Subscribe to PS Digital

Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.

Subscribe Now

Nejtvrdší údery si Cochrane vyhradil pro Krugmanovu podporu fiskálního stimulu prezidenta Baracka Obamy. Odvolává se na starý otřepaný „teorém ricardiánské ekvivalence,“ vzkříšený harvardským ekonomem Robertem Barrem, podle něhož „dluhově financované výdaje nemohou mít žádný účinek, jelikož lidé vědí o vyšších budoucích daních, jimiž bude nutné dluh splatit, a tak jednoduše víc šetří. Nakoupí nový vládní dluh a veškerá výdajová rozhodnutí ponechají beze změny.“

Zkrátka Krugman „nemá vůbec ponětí o tom, co krach zapříčinilo, jaké politiky mu mohly předejít a jaké politiky jsme měli zavést pro další postup“ – kromě toho, že by vláda měla rozhazovat jako námořník pod parou. Ekonomové ani zdaleka nemají matematiky přespříliš a naopak jí potřebují ještě víc, aby „si zachovali nepokřivenou logiku“.

Ve věci stimulu však Krugman protivníka knokautuje. Názor, že zvýšení vládních výdajů „vytěsňuje“ v témž rozsahu soukromé výdaje, takže jeho čistý stimulační efekt je nulový, by měl pravdu pouze tehdy, kdyby v ekonomice panovala plná zaměstnanost. Ostatně chicagská škola mlčky předpokládá, že ekonomiky mají vždy plnou zaměstnanost. Nikterak je nevzrušuje fakt, že americké hospodářství se loni scvrklo o 4 % a že řady příjemců dávek v nezaměstnanosti se rozrostly o 6 milionů lidí.

Zvýšení počtu nezaměstnaných pracujících pro chicagské ekonomy znamená dobrovolný příklon k volnému času. Jako ústupek selskému rozumu připouštějí, že lidé chybují a že v tomto rozsahu může být stimul přínosný. Trvají ale na tom, že jediným stimulem, který funguje, je tištění peněz. To srazí úrokové sazby a vyústí v ekonomický obrat k lepšímu.

Keynes proti tomuto názoru položil poukaz na to, že snižování úrokových měr nemusí zabrat, protože při nulových či téměř nulových sazbách investoři raději hotovost hromadí, než půjčují. Jak prohlásil v roce 1932, zřejmě „není úniku před vleklou, ba snad nekonečnou depresí, kromě přímé státní intervence, která bude prosazovat a subvencovat nové investice“ – což právě Obamova vláda náležitě dělá.

Nad otázkou po příčině zhroucení je polemika vyrovnanější. Krugmana svazuje skutečnost, že krach připisuje „iracionalitě,“ což ovšem není žádná teorie, jak upozorňuje Cochrane.

Vychází to z toho, že Krugman odmítá vzít vážně Keynesovo zásadní rozlišování mezi rizikem a nejistotou. Podle mého názoru stěžejním Keynesovým přispěním k ekonomické teorii bylo zdůraznění „mimořádné ošidnosti základů znalostí, o něž se naše odhady výhledových výnosů musejí opírat“. Skutečnost, že nevědomost nutí investory spoléhat na jisté konvence, z nichž nejdůležitější jsou ty, že přítomnost bude pokračovat do budoucna, že stávající ceny akcií vystihují budoucí vyhlídky, a že když většina lidí něčemu věří, pak to musí být pravda.

To na trzích vytváří značnou stabilitu, dokud tyto konvence platí . Jsou však náchylné k nenadálým zhroucením v reakci na momentální nemilé zprávy, protože „neexistuje pevný základ pro přesvědčení, že se udrží“. Je to, jako když někdo v přeplněném divadle vykřikne: „Hoří!“ Všichni chvátají ven. Nejde o „iracionální“ chování. Je to rozumné chování tváří v tvář nejistotě. V zásadě právě to se stalo loni na podzim.

Chicagská ekonomická škola nebyla nikdy zranitelnější než dnes – a zaslouženě. Výpady proti ní ale nikdy neuspějí, dokud političtí keynesiánci jako Krugman neprojeví ochotu zapracovat do ekonomické teorie důsledky nesnížitelné nejistoty.

https://prosyn.org/zoELdPDcs