Vzhledem k tomu, že v Iráku zahynul více než jeden tisíc amerických vojáků a okupace této zaostalé země vystavila americké jednotky po celém světě obrovským tlakům, mohou o výsledku prezidentských voleb v USA - poprvé za několik desetiletí - rozhodnout zahraničně-politická témata. Obyčejní Američané si kladou stejné otázky jako lidé po celém světě: jak by měla Amerika naložit se svou celosvětovou nadvládou? Jakou cenu je nutné zaplatit za její udržení? Jaké limity použití americké vojenské síly jsou přijatelné či nezbytné?

Tyto otázky již dlouho dominují americké strategické debatě. Po teroristických útocích z 11. září 2001 se však začaly směšovat s jinou debatou, která je pro americké voliče pociťující ohrožení mnohem důležitější: jak mohou aliance a multilaterální instituce ochránit Američany? Johnu Kerrymu velmi slouží ke cti, že odolal zaměňování poptávky po bezpečnosti a míru s hegemonistickými impulzy Ameriky jakožto hypermocnosti.

Nacionalistické a neokonzervativní proudy uvnitř Bushovy administrativy věří, že americkým zájmům nejlépe slouží jednostranná akce, protože nejméně svazuje americkou moc. Z tohoto pohledu lze bezpečnost USA zaručit prostřednictvím rázné vojenské akce, a to se spojenci i bez nich. Právě odtud pramení sklon Bushovy administrativy oslabovat pouta trvalých amerických aliancí - včetně těch, která představuje NATO.

Jednostranné ohlášení snížení počtu jednotek v Evropě a v Asii, kde američtí vojáci slouží (například v Jižní Koreji) především jako pojistka proti agresi, nelze vnímat jinak než jako důsledek tohoto sklonu. Základním kamenem Bushovy doktríny je však doktrína „preventivní války", která postrádá mezinárodní legitimitu, a může proto obvykle počítat jen s omezeným počtem spojenců.

Idea preventivních úderů je založena na představě, že americká síla by se měla uplatňovat prostřednictvím bleskových válek s použitím nejmodernějších technologií, vedených z území USA, případně z území nekritických spojenců. Z tohoto pohledu má NATO sloužit pouze jako prostředek k mobilizaci Evropanů za účelem nevyhnutelných poválečných misí stabilizace a obnovy - čímž se USA zbavují nutnosti včleňovat své jednotky pod velení NATO. Tak tomu bylo v Afghánistánu. Jak ovšem prohlásil generální tajemník NATO, má-li právě tato mise definovat koalici, pak NATO - jakožto trvalá aliance - již není zapotřebí.

John Kerry se zaměřuje na stejný typ bezpečnostních problémů jako Bush. Mnoho pozorovatelů se proto k možnosti skutečné změny staví skepticky. Fundamentálně se nicméně Kerry od Bushe liší v přesvědčení, že řešení mezinárodních problémů, jež se dotýkají USA, téměř vždy volá po podpoře ostatních. Znovuoživení amerických aliancí proto pokládá za klíčovou zahraničně-politickou prioritu a přišel s návrhem, aby se americké jednotky v Iráku integrovaly do operace NATO, pokud zůstane pod velením USA.

Společná akce znamená, že USA budou muset brát v úvahu i jiné zájmy a názory - názory, které nemusí být vždy v souladu s těmi jejich. Spojené státy se budou muset smířit se světem, který nebudou jednostranně regulovat ony, nýbrž celosvětové instituce a trvalé aliance. Normy a pravidla, jimiž se řídí mezinárodní instituce, pak představují hranici americké moci - a tím i brzdu její hegemonie.

Kerry spolu s rostoucím počtem Američanů uznává, že přijetí omezení americké moci a nasazení vojenské síly jsou nezbytnou podmínkou konečné bezpečnosti Spojených států, že to, co zavazuje, může rovněž posilovat a že zmíněná omezení upevní schopnost Ameriky překonat krizi v Iráku. Kerry ví, že ve většině případů nemůže být samotná vojenská síla rozhodující, neboť existují i jiné rozměry síly - takzvaná „měkká síla" -, které jsou pro řešení krizí a dosahování míru nezbytné. Mezi tyto rozměry patří mezinárodní legitimita, hodnoty (včetně tolerance) a veřejné mínění.

Nadcházející volby ve Spojených státech dávají vzpomenout na slavnou debatu, kterou ve svých Dějinách peloponéské války zaznamenal Thúkydidés a jež se týkala otázky, jak by měly Atény reagovat na vzpouru v Mytiléné. Hlasování nakonec podpořilo ty, kteří cítili, že „lidé činící moudrá rozhodnutí jsou pro své nepřátele hrozivější než lidé, kteří se bláznivě ženou do rázné akce". Doufejme, že rozum zvítězí i tentokrát.