Akademikům je snadné zalichotit zmínkou o ,,managementu znalostí" (knowledge management) a ,,společnosti znalostí" (knowledge society). Často si myslí, že tato slovní spojení podtrhují ústřední roli vysokých škol ve společnosti. Ve skutečnosti ale naznačují opak - totiž že širší společnost sama je pařeništěm znalostí, na něž univerzity nemají výsadní ani přednostní právo.

To vysokoškolské profesory zaskočilo, protože tradičně považovali vědění za něco, co je účelem samo sobě a o co usilujeme bez ohledu na náklady či důsledky. V současnosti čelí rostoucímu celosvětovému tlaku na otevírání univerzit širší veřejnosti, většinou z důvodů, jež se nikterak nevztahují k hledání čirého vědění. Od dnešních vysokých škol se očekává, že budou fungovat jako výdejní automaty na diplomy a jako motory ekonomického růstu.

Akademičtí pracovníci v důsledcích ztrácejí kontrolu nad výkonnostními standardy ve prospěch ,,manažerů znalostí." Podle bývalého redaktora časopisu Fortune Toma Stewarta jsou univerzity ,,přitroublé organizace" s příliš vysokým ,,lidským kapitálem," ale nedostatečným ,,strukturálním kapitálem."

Řetězce prodejen rychlého občerstvení jsou prý naopak ,,chytré organizace," protože prostřednictvím alchymie dobrého managementu co nejlépe využívají svého relativně nízce kvalifikovaného personálu. Akademický svět funguje přesně opačně, neboť vedoucí kateder a děkani se musí urputně snažit, aby měli přehled o tom, co jejich zaměstnanci dělají. Oproti vysokým školám je McDonald's mnohem více než jen součet svých částí.

Akademičtí pracovníci z velké části dopady managementu znalostí stále popírají. Strmý nárůst počtu univerzitních rektorů rekrutovaných z obchodní a průmyslové sféry ale naznačuje, že McDonald's i Harvardskou univerzitu lze - alespoň v zásadě - posuzovat podle stejných provozních a výkonnostních standardů.

Zároveň nelze očekávat, že rostoucí počet vysokoškolských pracovníků zaměstnaných na krátkodobé smlouvy bude bránit integritu instituce, která jim nedokáže slíbit jistotu zaměstnání. Mnozí akademici - a nejen profesionální manažeři znalostí - skutečně podpořili nedávné kroky k rozdrobení ,,jednoty výuky a výzkumu," jež definuje univerzity už od počátku 19. století.

Univerzity se zdají být k tomuto postoji náchylnější, kdykoli vznikne nový on-line studijní program nebo nový technologický park. Tyto dva typy ,,post-akademických" univerzit - jednak tiskárna diplomů, jednak továrna na patenty - mají shodně prvořadý zájem být ku prospěchu těm, kdo platí na místě dodání. Ale kdykoli univerzity měly svou existenci ospravedlňovat s ohledem na okamžitou analýzu nákladů a výnosů, byly vždy v nesnázích.

Bylo by chybou dávat tento instrumentální pohled na univerzity jako na ,,poskytovatele služeb" za vinu manažerům znalostí, případně neoliberální ideologii. I v dobách rozkvětu sociálního státu tkvěla přitažlivost akademického prostředí pro zákonodárce právě v poskytování služeb. Veřejnost bude platit vyšší daně, protože by poplatník nebo jeho děti mohli být přijati do studia, jež zlepší jejich vyhlídky na zaměstnání, nebo protože by objevy výzkumníků mohly zvýšit kvalitu života.

Stejný způsob myšlení se uplatňuje dnes v prostředí rostoucího podílu financování z privátní sféry. To ovšem nemusí znamenat, že se univerzity promění ve zcela komerční instituce. Společenský původ univerzit je v této věci více než jen historickou památkou. Univerzity tvořily společně s církvemi, náboženskými řády, cechy a městy prvotní společnosti. Komerční podniky se začaly běžně považovat za společnosti až v 19. století.

Co původně podle římského práva opravňovalo univerzitu ke statusu společnosti byla její snaha o dosahování cílů, které přesahovaly osobní zájmy všech jejích tehdejších členů. Společenský status univerzitám umožňoval prostřednictvím zkoušek nebo voleb zvýšit své institucionálně přidělené finance, které byly poskytovány osobám, jež do společnosti pronikaly na nedědičném základě.

Nejstarší a nejúspěšnější americké univerzity založili britští náboženští disidenti, pro než byla tato společenská forma stále živá. Od 17. století byli američtí absolventi vedeni k tomu, aby chápali svou vysokoškolskou zkušenost jako život určující proces, o nějž je třeba se podělit a jež si zaslouží jejich finanční podporu.

Stipendia založená na těchto příspěvcích umožňují dalším a dalším generacím mít stejné šance obohatit se vzděláním. Nejlepší americké univerzity, například Harvard, Yale a Princeton, stále účtují nejvyšší školné na světě, ale celou částku platí jen třetina studentů.

Univerzity vůbec nejsou přihlouplé organizace. I když je pravda, že se musí snažit, aby byly víc než jen součtem svých částí. To ovšem znamená, že hodnotu vysokých škol nelze poměřovat jen okamžitým prospěchem, který přinášejí svým dnešním klientům. Ideál jednoty výuky a výzkumu byl právě takovým příslibem dostatečně široké organizační vize, jež by stálo za to dnes oprášit.

Vždyť specifikum univerzit spočívá ve vytváření nových znalostí (skrze výzkum), jež se poté konsolidují a distribuují (skrze výuku). V první fázi vysoké školy produkují nové formy sociálních výhod a výsad, zatímco ve druhé fázi je likvidují. A právě tento ojedinělý typ kreativní destrukce dělá z univerzit jedny z nejlepších podnikatelských organizací.