Když se začtete do tisku z nedávné doby, zdálo by se, že aby afghánský vůdce Harmíd Karzáí dostal svou zemi zcela pod kontrolu, potřeboval by větší přítomnost mezinárodních mírových jednotek a rychlejší dodávku pomoci. Cukr mezinárodní pomoci a bič mírových jednotek prý mají Karzáího vládu zachránit před smrtí ještě v kolébce.

Spojené státy pod vlivem této logiky prosazují urychlení dodávek pomoci - úkol, se kterým samy mají největší zkušenosti, když Afghánistánu i za vlády Tálibánu poskytovaly devět desetin materiální a finanční podpory. Vyhlášení amerického prezidenta Bushe, že Spojené státy, Japonsko a Saúdská Arábie vytvořily fond na rekonstrukci dálkové silniční sítě ve výši 180 milionů dolarů, je zatím posledním opatřením, jak zrychlit tok rozvojové pomoci.

Mezinárodní bezpečnostní síly, jejichž příslušníky jsou především Turkové, jsou posilovány a jejich mandát je rozšiřován na území celé země. Když to náměstek amerického ministra obrany Paul Wolfowitz oznámil, znamenalo to odklon od dřívější pozice USA, podle níž měly být mírové operace svěřeny Kábulu, aby se nedostávaly do střetu s americkými operacemi proti al-Kájdě a skalním stoupencům Tálibánu.

Potíž s touto strategií cukru a biče není v tom, že je špatná, ale v tom, že je nedostatečná. Chybí jí pochopení toho, že ani rozšíření mírové mise ani efektivně dodávaná pomoc nedosáhnou kýžených výsledků dříve, než afghánská veřejnost přijme Karzáího vládu jako vládu, která spravedlivě zastupuje jejich zájmy. V této chvíli to totiž není pravda.

Americká revoluce má kořeny v tom, že kolonisté stále více cítili, že vláda britského parlamentu je v Severní Americe nelegitimní. Rychlost, s níž se diskuse francouzských generálních stavů rozvinuly ve vzpouru proti Bourbonům, odráží prohlubující se pocit řadových Francouzů, že vládě Ludvíka XVI. scházela legitimita.

Ani nejlépe vyzbrojená vláda ani vláda nejbohatší nedokáže dlouho přežít, pokud její vládu široké neakceptují vrstvy obyvatelstva. Británie neuspěla v Americe a francouzská koruna propadla ve Francii, protože ti, jimž vládly, v nich přestali vidět autoritu. Legitimita se přesunula z rukou režimu do rukou jeho protivníků, kteří režim záhy svrhli.

Něco podobného se teď děje v Afghánistánu. Pokud nebudou příčiny tohoto vývoje vyřešeny, Karzáího vláda zaručeně brzy skončí a spolu s ní celý mezinárodní proces, který začal před rokem.

Proč Afgánci vidí jako nelegitimní vládu, která byla nastolena podle dohody, s níž souhlasily všechny frakce, vládu, kterou pod mezinárodním dozorem stvrdilo řádně ustavené Národní shromáždění (Loja Džirga)? Důvod je ten, že Karzáího vláda a Karzáí sám jsou ovládáni malou skupinou lidí napojených na někdejší Severní alianci, v jejímž čele stojí ministr obrany maršál Fahím.

Zahraniční komentátoři často poukazují na to, že ve vládě má přílišný vliv klika Tádžiků. To je ovšem jen eufemismus pro exkluzívnost Karzáího vlády. Mnoho klíčových figur pochází z několika málo vesnic, které se všechny nacházejí v jednom údolí, v Pandžšíru. Avšak Paštúnové, kteří obývají strategicky významný jih a východ země, představují spolu s šíitskými muslimy Hezáry zhruba dvě třetiny afghánské populace. Ani jedna z těchto národnostních skupin nemá pocit, že je v Karzáího radách odpovídajícím způsobem zastoupena.

Vyloučeni se cítí Uzbekové, Turkmeni, ale i mnozí Tádžikové. Každé politicky aktivní osobnosti v zemi je realita této honby za mocí naprosto jasná. Vědí, že Fahím využil Loju Džirgu k prosazení Paštúna Karzáího, protože je povolný a bez vlastních nezávislých sil. Třese jimi obava při pomyšlení na to, že vojsko maršála Fahíma, v zemi největší, je rozmístěno v posádkám dokola celého Kábulu. Cítí zmar, když vidí, že mezinárodní společenství jejich osud nevidí.

Onen pocit marnost - a Fáhimovy pokusy jej potlačit - jsou příčinou mnoha nedávných krvavých střetů, které jsou nyní přičítány hrstce tálibánských zarytců, nespolupracujícím místním vojenským náčelníkům a al-Kájdě. Spousta Paštúnů stála za Tálibánem, protože ten sliboval mír a pořádek. Nemálo místních vojenských vůdců totiž pokračuje v bojích, často se zahraniční (i americkou) pomocí. Také al-Kájdá má zájem na zmrzačení Karzáího vlády a je ráda, může-li k tomu využít jeho Achillovu patu.

Jediný způsob, jak těmto hrozbám čelit, je řešit jejich příčinu: nerovnováhu moci na špičce režimu a na ministerstvech, která Karzáího vládu postupně zbavuje veškeré legitimity. Karzáího slušnost a dobré úmysly tento problém, který je on sám neschopen řešit, nijak nezlehčují.

Řešením musí být neústupnost, podpořená v případě nutnosti i vojenskou silou. Jen tak bude Karzáí schopen maršála Fahíma zkrotit. Teď, kdy mají mírové jednotky působit na celém území státu, musí někdo Fahímovi přikázat, aby Kábul zbavil jeho nebezpečného vojenského sevření. Teď, kdy do země začíná proudit pomoc, musí někdo říci Karzáímu, že jeho setrvání závisí na tom, zda do vlády přivede prominentní Paštúny a Hezary.

Spojené státy i Spojené národy jednají na základě naivní víry, že problém Karzáího legitimity lze jaksi "obratně" vyřešit. To ovšem nechápou závažnost situace. Pokud se nezakročí, Karzáí nepřežije. Příští vláda pak s velkou pravděpodobností bude protiamerická, protizápadní, protisvětská a proti OSN - a podle toho si vytvoří svá politická a strategická spojenectví. Jistě, je možné i to, že nová vláda vůbec nebude. Ať už tak či onak, pokud během několika týdnů nebo nanejvýš měsíců nebudou provedena rozhodná opatření, události dovedou Afghánistán k další kapitole krvavých střetů.