A Window on Russia
Ruská populační imploze
Sergei Kapitsa
|
|
|
|
Alexandr Solženicyn zavedl před lety termín „ochrana lidu“, čímž měl na mysli kulturní přežití Ruska. Dnes se tento obrat týká Ruska v mnohem doslovnějším smyslu.
Přestože jsem fyzik, začal jsem asi před 15 lety studovat demografii v přesvědčení, že klíčový globální problém nepředstavuje ani tak hrozba jaderného vyhlazení, jako spíše dynamika populačního růstu. O to chmurnější bylo poznání, že Rusko čelí opačnému problému: rapidnímu úbytku obyvatelstva, který ohrožuje všechny aspekty ruského života.
Během pouhých deseti posledních let klesl počet obyvatel v Rusku o 9,5 milionu, přestože se mnoho Rusů vrátilo do země z někdejších sovětských republik. Porodnost se sice od roku 2000 poněkud zvýšila a dnes činí téměř 1,5 milionů dětí ročně, ale stále je to o 700 000-800 000 méně, než kolik by bylo zapotřebí k prosté reprodukci obyvatelstva.
Mnozí pozorovatelé namítají, že Rusové nemají dostatek dětí, protože život je velmi tvrdý. Tak jednoduchý však problém není. Rovněž Spojené státy, Evropa, Japonsko, Austrálie a Kanada zažívají pokles porodnosti. Ve Španělsku je porodnost dosahující v průměru 1,07 dítěte na ženu ještě nižší než v Rusku.
Ruská jedinečnost pramení spíše z vysoké míry předčasné úmrtnosti mužů, která přímo souvisí se špatnou stravou a vysokou spotřebou alkoholu i tabáku a nepřímo se stresem způsobeným převratnými hospodářskými a politickými změnami, jež započaly Gorbačovovou perestrojkou před 20 lety. Sovětský demograf Boris Urlanis napsal před zhruba 25 lety slavný článek s názvem „Postarejte se o muže“, který ve své době vyvolal senzaci. Urlanisova argumentace – totiž že křehčím pohlavím nejsou ženy, nýbrž muži – je ještě relevantnější v dnešní době, kdy dochází k rozpadu rodinného života, polovina manželství končí rozvodem a počet dětí bez otce stoupá do rekordních výšin.
Na tomto místě nastupuje na scénu upravený význam Solženicynovy „ochrany lidu“. Sám Solženicyn nedávno naznačil, že ruská národní idea by měla být založena na návrhu Ivana Petroviče Šuvalova carevně Alžbětě před 250 lety. „Každý krok, každý zákon by měl být hodnocen podle toho, zda napomáhá ochraně lidu,“ tvrdí Solženicyn. „Pokud ne, pryč s takovým zákonem.“
Solženicynův návrh je syrový, ale v jakémsi základním smyslu správný. Naše veřejné mínění je rozdrobené a ruská inteligence, která je částečně zodpovědná za dohled nad hodnotami a cíli společnosti, se mnohdy chová destruktivním způsobem. Ztělesněním chamtivosti a požitkářské mentality života pro daný okamžik, kterou inteligence podněcuje, jsou moskevská kasina, jichž je zde více než ve zbytku Evropy – a když na to přijde, i více než v Las Vegas.
Tyto hodnoty – jež se odrážejí ve způsobu, jakým se lidé oblékají, jak se chovají na veřejnosti a jakým jazykem hovoří – nejsou hodnotami lidského života. V Rusku se šíří subkultura zločinu a získává si status oficiální kultury. Pokud se na ní inteligence přímo nepodílí, pak její příslušníci – už tím, že k ní mlčí – přinejmenším odmítají přijmout zodpovědnost, která jde ruku v ruce se svobodou. Solženicyn, Tolstoj a další spisovatelé skvělé ruské literární tradice naopak tuto zodpovědnost plně chápali.
Současná ruská interpretace svobody je namísto toho charakterizována omezenou individualistickou ultratolerantností, která je neslučitelná s kolektivními úkoly. Jinými slovy je ruská populační krize projevem krize myšlenkové.
To samozřejmě vyvolává širší otázku, zda klesající porodnost v Rusku i jinde nenaznačuje krizi liberálního pojetí svobody a jeho zaměření na práva jednotlivce.
Liberalismus může být očividně faktorem, který k tomuto jevu přispívá, pokud a všude tam, kde je primitivně chápán tak, že jedinec nemá vůči společnosti žádné vyvažující závazky. Přesvědčení, že vinu za klesající porodnost a dysfunkční rodiny nese právě liberalismus, je evidentně stále rozšířenější i na Západě, výsledkem čehož jsou mimo jiné populární knihy jako Smrt Západu od Pata Buchanana.
Já se ovšem domnívám, že krize je hlubší a odráží nedostatek povědomí o cestách, jimiž se ubírá vývoj lidstva – tuto nevědomost přitom nelze redukovat na demokracii západního střihu nebo liberální myšlenky. V případě Ruska je problém jednoduchý, protože krize – jejímž výsledkem je více dětí bez domova než po občanské i druhé světové válce – je tak hluboká. „Ochrana lidu“ nevyžaduje nic menšího, než aby se naši muži postarali sami o sebe, a mohli se tak řádně postarat i o naše děti.
Sergej Kapica je profesorem na moskevském Fyzikálním ústavu.
Copyright: Project Syndicate, 2005.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.
You might also like to read more from Sergei Kapitsa or return to our home page.
|
|
