V roce 1998 jsem navštívil bývalé sovětské republiky Středního východu, abych tu vedl rozhovory ohledně rozvoje demokracie, který v oněch nově samostatných zemích probíhal - nebo měl probíhat. Mými hostiteli byli bývalí komunističtí vůdci, kteří teď byli více či méně demokraticky zvolenými prezidenty. Všichni nenuceně hovořili o institucích, demokratických postupech a respektu k právnímu řádu. Ale lidská práva byla naprosto jinou záležitostí.

V každé ze zemí jsem předložil seznam politických vězňů a ptal jsem se na jejich osudy. V jedné zemi se její prezident okamžitě rozhodl osvobodit muže, jenž byl obviněn z plánování puče. I tento domnělý úspěch byl ale morálně nejednoznačný. Prezident neučinil politické rozhodnutí: prokázal mi osobní laskavost. Dostal jsem dar, který byl sám další ukázkou prezidentova svévolného nakládání s mocí, nikoliv důkazem úcty k morálním principům.

V jiné zemi jsem hovořil s vůdcem islámské fundamentalistické opozice, která vedla dlouhotrvající občanskou válku proti vládě. Tento muž se nazýval předsedou ,,Komise národního usmíření". Obklopovaly jej po zuby ozbrojené stráže, přesto pevně podporoval myšlenku demokratizace. Vnímal ji skutečně jako nejjistější cestu k moci, neboť naprostá většina obyvatel smýšlela jako on. Demokracie, naznačil o něco zlověstněji, mu prý umožní ,,zlikvidovat" - přesným významem toho slova se příliš nezaobíral - ty, kdo uvažují jinak.

V těchto demokraciích bez demokratů je mnohem těžší diskutovat o ,,lidských právech" než o procesních formalitách, protože se na ně nepohlíží jako na ,,práva" v právním smyslu, ale jako na pouhé hryzání svědomí nebo jako na dary, které lze směnit za něco jiného. Tenhle rozdíl je důležitý, protože poukazuje na omezenou účinnost schválených právních norem jako prostředku prosazování lidských práv.

Tato propast mezi lidskými právy a chováním vládců s sebou přinesla největší posun v řešení mezinárodních záležitostí dneška - příchod ,,humanitární intervence". Objevila se původně mimo zavedené mezinárodní instituce a systém OSN, když se zrodila díky francouzskému uskupení Lékaři bez hranic, které chápalo lidská práva jako hodnotu nadřazenou národní suverenitě. Lékaři bez hranic obešli omezení tradičního mezinárodního práva a zavedli koncepci ,,práva intervence" při humanitárních katastrofách.

Mezinárodní systém tento pojem dosti rychle přijal (a přetavil) a následovalo množství vojenských humanitárních intervencí - v Somálsku, na Haiti, v Bosně, Kosovu, Východním Timoru a Sieře Leone. Bylo pravidlem, že se tyto operace prováděly pod mandátem Rady bezpečnosti. Významnou výjimkou byla intervence NATO v Kosovu, jež neměla výslovný souhlas OSN. Kosovský zásah byl pozoruhodný i v dalším ohledu: jeho legitimita se svým charakterem zcela opírala o morálku, neboť byl odpovědí na vojenskou akci, jíž Miloševičův režim prováděl etnické čištění a jež vyvolávala reálnou hrozbu další obrovské humanitární katastrofy.

Intervence NATO v Kosovu je precedens, který využil americký ministr zahraničí Colin Powell, aby ospravedlnil válku s Irákem. Ovšem ať už jsou důvody pro vojenskou humanitární intervenci jakkoli pádné, musí takový zásah zastřešovat Charta OSN.

Prosazování respektu k lidským právům bylo přece základním principem ustavení OSN. Její úkoly v této oblasti byly ratifikovány roku 1948 ve Všeobecné deklaraci lidských práv a roku 1975 v Helsinské úmluvě, která lidská práva právně nadřadila suverenitě jednotlivých států.

Přesto existuje do očí bijící rozpor mezi univerzálností a nadřazeností lidských práv a principy suverenity a nevměšování se do vnitřních záležitostí států, které se taktéž posvátně uchovávají v listinách OSN. Jistým způsobem, jak tuto propast překlenout, je vložit do Charty OSN novou kapitolu věnovanou lidským právům a přeformulovat Kapitolu IV, jež se týká používání síly v mezinárodních vztazích.

Navíc novou definici potřebuje i sám princip suverenity. Svět potřebuje soustavu právních omezení - bilaterálních a multilaterálních dohod a vhodných monitorovacích a kontrolních institucí - jimiž se bude řídit používání síly pro humanitární účely.

Právní omezení humanitárních intervencí jsou nezbytná, protože diktátoři takových intervencí velmi často využívají jako ospravedlnění zločinných útoků. Tuto strategii vytvořil Adolf Hitler, když údajně kvůli ochraně sudetských Němců rozbil Československo a když později napadl mou vlast, Polsko. Jak znovu prokázal v devadesátých letech Miloševič, když tvrdil, že brání nevinné Srby v Chorvatsku a Bosně, ospravedlňování vojenského zásahu pouze na základě morálních principů ponechává příliš mnoho místa pro jejich překrucování a zneužívání.

Právě proto by se diskuse o reformě Rady bezpečnosti neměly zaměřovat na změnu jejího složení, nýbrž jejího poslání. Rada by se měla stát výslovně zodpovědnou za ,,lidskou bezpečnost" a měla by se - vedle své současné role při zajišťování mezinárodní bezpečnosti v tradičnějším pojetí - stát zodpovědnou za její ochranu.

Princip nevměšování se do vnitřních záležitostí země nebyl nikdy absolutní a globalizace jej staví před radikální výzvu. Pojem ,,mezinárodní vztahy" předpokládá vestfálskou soustavu povinností mezi suverénními národními státy, která nahradila středověkou soustavu komunit zakládajících se na osobní poslušnosti vůči králi. Dnes je ale na ústupu právě tato vestfálská soustava, současně s důležitostí státních hranic. V tomto širším a nejistějším kontextu se jako strašák objevuje potřeba řídit vojenské humanitární intervence.