Ikarosaurus, slavná fosilie létajícího plaza z období triasu, který před deseti lety zmizel z výstavních sálů Amerického přírodopisného muzea, se jednoho krásného zářijového dne objevil v New Yorku. Pro muzeum to byla ohromná sláva. Pro celý systém veřejného školství a vědy to ale bylo také volání na poplach. Pokud nebudou co nejdříve podniknuty rázné kroky, zkameněliny se budou i nadále prodávat lidem, kteří nabídnou nejvyšší cenu. Je smutné, že Spojené státy nejsou v tomto ohledu výjimkou.

Celý příběh začíná v roce 1961, kdy na Newjerseyských palisádách, svazích poblíž New Yorku na druhém břehu řeky Hudson, hledali tři mladíci dávné zkameněliny. Tehdy se tam rozšiřoval a zarovnával starý kamenolom. Chlapci šli za buldozerem, který seškrabával nadloží, pod nímž je uložena vrstva křehké břidlice bohaté na zkameněliny. Jednoho dne v ní našli vzácné a ojedinělé pozůstatky dávnověkého plaza s dlouhými žebry, s jejichž pomocí plachtil mezi stromy.

Hoši odnesli exemplář do Přírodopisného muzea. Kurátor okamžitě pochopil význam jejich nálezu a pojmenoval jej podle jednoho z chlapců. O třicet let později jeden z hochů, dnes už dospělý muž, onemocněl a potřeboval peníze. Požádal tedy muzeum o odměnu za nález. Když muzeum jeho mnohamilionovou žádost zamítlo, pohrozil žalobou a poukázal na to, že exemplář byl muzeu jen zapůjčen. Podle dokumentace měl pravdu. A tak se muzeum muselo ikarosaura vzdát.

Fosilie měla být nabídnuta zájemci s nejvyšší nabídkou. Po téměř deseti letech, když žádné muzeum ani soukromý sběratel nenabídli cenu, která by majitele zkameněliny uspokojila, rozhodl se, že ikarosaura vydraží Aukce ikarosaura celý paleontologický svět naprosto šokovala.

Mají mít jednotlivci právo obchodovat s podobnými poklady, a za jakých podmínek? Chlapci našli fosilii na pozemku, který nebyl jejich. Jak potom vůči němu mohou uplatňovat nějaká práva? Proč tento přírodopisný klenot nepatří všem? Proč ho neumístit do nějaké veřejné instituce, kde by jej vědci mohli studovat a veřejnost navždy mohla obdivovat?

Americký postoj k fosilním artefaktům je zaostalejší než v mnohých zemích třetího světa. Celnicemi na letištích projde každoročně nespočet koster dinosaurů a fosilií savců a ryb, které jsou prodávány do celého světa lidem, kteří za ně dají nejvíce peněz. Komerční sběratelé zkamenělin z celého světa se houfně sjíždějí na americký Západ a hledají tady zkameněliny ptakopysků, různých masožravců, dinosaurů a čehokoli jiného, co lze výhodně zpeněžit. Majitelům půdy platí za výhradní právo na průzkum jejich pozemků. Vytlačují z těchto území paleontology a ničí státem financovaný výzkum a odborné disertace vědeckých pracovníků.

Z nalezených zkamenělých kostí pak „montují“ fosilní kostry, mnohdy s pramalým ohledem na vědeckou přesnost. Někdy se kosti rozřezávají, vybrušují a vyrábějí se z nich hodinové ciferníky, různé tretky a suvenýry. Kdyby to byly stromy, řekli bychom si, že zasadíme nové. Ale Jurský park je fikce – dinosauři už na Zemi nikdy žít nebudou.

Ikrarosaura z aukčního podstavce zachránil jistý filantrop a konzervativní obchodník, který nesnesl myšlenku, že by školství a věda mohly přijít o tak vzácný poklad. Ovšem takoví vzácní jedinci by rozhodně neměli být klíčem k záchraně přírodního dědictví.

Tento problém netíží jen Spojené státy, ale také například Čínu, Argentinu, Brazílii a mnoho dalších zemí, jejichž fosilní bohatství proudí na černé trhy, sjezdy sběratelů fosilií a k internetovým dealerům. Jednou z cest, jak tento trend zastavit, je mezinárodní spolupráce; další cestou je domácí legislativa. Praxe se různí nejen mezi státy, ale často i v rámci jednoho státu. Například v Bavorsku neexistují žádné předpisy řešící vlastnictví fosilií nalezených na soukromém pozemku. Naopak v Badensku-Württembersku dostane vlastník půdy za významný nález odměnu, ovšem exemplář musí odevzdat státu.

Komerční sběratelé fosilií se pokoušejí o to, aby se i státních pozemcích v USA – v národních parcích a pustinách – mohlo podnikat stejně jako soukromé půdě. Proč by ale tito lidé měli mít moc nad osudem nenahraditelných přírodních pokladů? Kde jsou hranice vlastnictví půdy, je-li v sázce dědictví přírody? Pozemky patřící státu by pro komerční využití měly zůstat uzavřeny. Cenné vědecké exempláře by se neměly dostávat do rukou osob, které v přírodě vidí jen peníze, bez ohledu na to, kdo je vlastníkem pozemku s nalezištěm.

Komerční sběratelé by naopak mohli spolupracovat s vědci a veřejností. Mohli by provádět průzkum na soukromé, ale i na státní půdě, pokud budou pod dohledem vědců, kteří vědí, jak z okolní horniny vyzískat důležité informace o životě zkamenělého živočicha. Originální a jedinečné exempláře by putovaly do muzeí, kde je zajištěna stálá a kvalitní péče. Běžnější nebo nekompletní kousky by i nadále mohly být předmětem obchodu. Obchodníci by mohli provádět odlitky a sestavovat kostry exemplářů a prodávat je dalším muzeím, školám, firmám nebo obchodům.

Tak by ze zkamenělin měli užitek všichni. Veřejnost by dostala svůj kousek dějin života a dědictví národa by bylo zachováno. Nevíme však, zda komerční sběratelé na takový plán přistoupí, aniž by existovaly zákony, které je k tomu přinutí. Vědci, pedagogové a mezinárodní společenství se nyní musí postavit proti komerčnímu využití veřejných pozemků a dožadovat se zákonů a smluv, které zastaví nekonečný proud cenných fosilií za hranice – fyzické i zdravého rozumu.