Velká Británie zůstává i nadále nejoddanějsím stoupencem Spojených států ve válce proti Iráku a podpora premiéra Tonyho Blaira v této souvislosti nikterak neochabuje. Blairova vláda vsak má s Bushovou administrativou vážný spor. Rozhodnutí amerického prezidenta zařadit dva britské občany mezi prvních sest ze 680 zajatců zadržovaných na americké základně v zátoce Guantánamo na Kubě, kteří předstoupí před vojenský soud, odsoudily ve Velké Británii vsechny strany politického spektra.

Britové přitom nejsou sami. Zadržování zajatců v zátoce Guantánamo a vojenské tribunály prezidenta Bushe se staly po celém světě symbolem ochoty Spojených států slevit z ohledů na lidská práva ve jménu boje proti terorismu. Ze strany některých zemí, jež Spojené státy až dosud kritizovaly za přístup k otázce lidských práv, je v této souvislosti citelná jistá satisfakce; nyní mají příležitost obrátit role.

Ať už jsou odsudky zadržování zajatců v Guantánamu a plánovaných vojenských tribunálů vedeny skutečnými obavami o lidská práva, či pouhou skodolibostí při poukazování na americké pokrytectví, na výsledku to nic nemění. Jelikož jsou USA tak otevřeným obhájcem lidských práv po celém světě, jejich selhání tato práva respektovat má o to větsí význam a přispělo ke vzedmutí vlny antiamerikanismu ve velké části světa.

Bushova administrativa může za tento stav vinit jen sama sebe. Založení tábora ,,Camp X-Ray`` v Guantánamu a Bushův prezidentský výnos ustavující vojenské komise, které by měly soudit osoby zadržované na základně, si kladly za cíl vypořádat se s muži zajatými během války v Afghánistánu, které USA pokládají za ,,nezákonné bojovníky``. To znamená, že se podle Bushovy administrativy jednalo o příslusníky sítě Al-Káida nebo jiné válečníky, kteří nebojovali podle válečných konvencí, a proto se na ně nevztahuje status válečných zajatců.

Zacházení s těmito zajatci potenciálně upravují celkem tři zákonné normy:

domácí americké zákony ve shodě s právy zaručenými americkou ústavou;

mezinárodní zákon o lidských právech, jímž jsou USA vázány prostřednictvím členství v OSN a ratifikací Mezinárodní úmluvy o občanských a politických právech;

mezinárodní humanitární zákony - rovněž známé jako ,,válečné zákony`` -, k nimž se USA také připojily ratifikací Ženevské konvence z roku 1949 a uznáním, že některá ustanovení Prvního dodatkového protokolu z roku 1977 mají status mezinárodního zákona, který zavazuje Spojené státy i vsechny ostatní vlády.

V praxi vsak Bushova administrativa odmítá aplikovat na zajatce z Guantánama kteroukoliv z těchto zákonných norem. Místo toho si prezident Bush osobuje právo zadržovat je na neurčito v Guantánamu, případně je - dle Bushova nezpochybnitelného úsudku - soudit před vojenskými komisemi, které jim upírají řádnou ochranu během procesu, na niž by měli právo, pokud by se americká administrativa řídila kteroukoliv z výse uvedených právních soustav.

Neochotu aplikovat na zajatce americké zákony zdůvodňuje Bushova administrativa tvrzením, že zajatci nejsou americkými občany a nejsou zadržováni na americkém území. Zátoka Guantánamo byla jako místo věznění zvolena v předem promyslené - a úspěsné - snaze zabránit americkým civilním soudům v uplatnění vlastní jurisdikce.

Pokud jde o mezinárodní zákon o lidských právech, Bushova administrativa mlčí. Jejím základním stanoviskem je nicméně názor, že smlouvy jako Mezinárodní úmluva o občanských a politických právech nevstupují při splnění určité podmínky automaticky v platnost. To znamená, že při absenci prováděcí legislativy z nich zajatcům na Guantánamu neplynou žádná práva.

Největsí obtíže tak Bushově administrativě činí Ženevská konvence a První dodatkový protokol. Ženevská konvence požaduje, aby se v případě jakýchkoliv pochybností konalo slysení před nestranným tribunálem, který posoudí, zda má zajatec zadržený během ozbrojeného konfliktu nárok na status válečného zajatce. Jelikož se žádná podobná slysení nekonala, Bushova administrativa tím fakticky tvrdí, že v případě kteréhokoliv zadrženého nepanují žádné pochybnosti.

Stejně jako v dalsích případech, kdy vládní představitelé demonstrovali jednoznačnou shodu - například v případě tvrzení Saddáma Husajna, že v plebiscitu konaném krátce před válkou získal stoprocentní podporu Iráčanů -, je také americký postoj těžko uvěřitelný. V podstatě se rovná tvrzení, že vsichni zajatci v Guantánamu jsou jako nezákonní bojovníci vinni, a to bez jakéhokoliv soudního řízení nebo možnosti vlastní obhajoby.

I kdyby se navíc skutečně prokázalo, že zajatci nezákonnými bojovníky byli, podle Prvního dodatkového protokolu z roku 1977 mají i tyto osoby právo na jistou ochranu během procesu, která vsak bude zajatcům předvedeným před zamýslené vojenské komise upřena. Komise mohou dokonce odsoudit zadržené k smrti, bez možnosti odvolání k civilnímu soudu.

Není tedy divu, že rozhodnutí soudit dva britské občany před Bushovými vojenskými komisemi vládu Tonyho Blaira rozhněvalo. Až dosud neměla kritika ze strany zbytku světa na plány Bushovy administrativy žádný účinek. Uvidíme, zda budou mít protesty ze strany spojence, který stál při Americe tak věrně a za cenu tak obrovských ztrát pro vlastní politické postavení, o něco větsí dopad.