The World in Words
Obamův vietnamský syndrom
Jonathan Schell
|
|
|
|
NEW HAVEN – Válku v Afghánistánu nelze vyřešit vojensky, ale jedině politicky. Když tuhle větu píšu, skoro u toho omdlévám nudou. Zatímco americký prezident Barack Obama uvažuje jak s válkou dál, komu by se chtělo opakovat tvrzení, které zaznělo už tisíckrát? Je ještě na této planetě někdo, kdo neví, že gerilovou válku nelze vyhrát, aniž bychom si získali „srdce a myšlení“ lidí? Americké veřejné mínění si tento poznatek nese už od porážky ve Vietnamu.
Američané si uvykli na myšlenku, že trpká zkušenost jejich vlasti ve Vietnamu jim přinesla jistá ponaučení, která se přetavila ve varovné zásady. Nedávno zpřístupněné historické dokumenty ale odhalují něco mnohem podivnějšího. Většina z těchto ponaučení byla ve skutečnosti známá – ač se to veřejně nepřiznávalo – už před tím, než USA válku ve Vietnamu vystupňovaly.
Jedná se o významný rozdíl. Pokud se vietnamská katastrofa rozehrávala s plným vědomím těchto „ponaučení“, proč by tyto lekce měly být tentokrát účinnější? Zdá se, jako bychom potřebovali jiná ponaučení.
Proč vláda prezidenta Lyndona Johnsona zavlekla USA do války, která se i jejím vlastním představitelům jevila jako předem prohraná věc? Jedním možným vysvětlením je to, že Johnsona naprosto děsila americká pravice. Na naléhání senátora Mikea Mansfielda, aby se z Vietnamu stáhl, odpověděl, že nechce další „Čínu ve Vietnamu“.
Johnsonovy obavy rozdmýchával jeho poradce pro národní bezpečnost McGeorge Bundy. V roce 1964 v interním sdělení napsal, že „Trumanova a Achesonova politická újma z pádu Číny vzešla z toho, že většina Američanů dospěla k přesvědčení, že jsme pro zabránění tomuto výsledku mohli a měli udělat víc, než jsme udělali. Přesně totéž by se stalo teď, kdybychom byli viděni, jak jako první opouštíme Saigon.“ V dalším sdělení Bundy tvrdil, že všichni „antikomunističtí Vietnamci“ by neutralitu pokládali za „zradu“, což by domácí americké voliče pohněvalo natolik, že „bychom kvůli tomu mohli prohrát volby“.
Vehnali Johnsonovi poradci zemi do katastrofální války proto, aby vyhráli volby – či přesněji aby předešli volební prohře? Johnson, Bundy a další samozřejmě věřili „dominové“ teorii, která tvrdí, že země, která „propadne“ komunismu, zapříčiní sklouznutí dalších zemí. Tato teorie ale šla podezřele snadno dohromady s domnělou politickou nutností, aby prezident vypadal „tvrdě“ – aby předešel tomu, že by vzbuzoval „méně jestřábí dojem než vaši váženější soupeři,“ jak to později vystihl Bundy.
Na nynější debatě o Afghánistánu je prapodivná míra, s jakou prokazuje spojitost s debatami o Vietnamu, a Obamova vláda si to uvědomuje.
Většina Američanů si z Vietnamu odnesla jedno velké ponaučení: „Nedělejte to znovu!“ Americké armádě ale Vietnam dal celou řadu drobných lekcí, které v souhrnu říkají: „Dělejte to lépe!“
Skutečně, armáda vlastně militarizovala argumenty mírového hnutí 60. let. Sejde-li na srdcích a myšlení, buďte k místním lidem vstřícní. Představují-li civilní oběti problém, omezte je na minimum. Jestliže klientské vládě ubírá podporu korupce, „tlačte“ ji k poctivosti, jak to učinil Obama v nedávných komentářích, které následovaly po znovuzvolení prezidenta Hamída Karzáího, hojně obklopeném podvody.
Domácí politická ponaučení z Vietnamu také přetrvala až do dneška. George McGovern, v roce 1972 demokratický kandidát na prezidenta, navrhl ukončení války, která už tehdy byla nepopulární, a přesto volby drtivě prohrál. Zdálo se, že tento volební neúspěch potvrzoval Johnsonovy dřívější obavy: ti, kdo couvají z válek, prohrávají volby. Tato lekce vštípila Demokratické straně hluboký strach z „mcGovernismu“, který přetrvává dodnes.
Existuje neklamná kontinuita mezi útoky Josepha McCarthyho na vládu prezidenta Harryho Trumana za „ztrátu“ Číny a údajný „appeasement“ a „zradu“ a odrhovačkami Dicka Cheneyho a Karla Rovea napadajícími Obamu za to, že se postavil proti irácké válce, o obvinění, že se „paktuje s teroristy“, které proti Obamovi během volební kampaně vznesla Sarah Palinová, ani nemluvě.
Není tajemstvím, že Obamova podpora válce v Afghánistánu, již označil za „nezbytnou pro obranu našeho lidu“, posloužila jako štít proti obviněním ze slabosti v souvislosti s jeho politikou stažení z Iráku. Obama tedy politickou praxi vietnamského dilematu zdědil prakticky nedotčenou. Dnešní otázkou je, stejně jako tehdy, zda se USA podaří prohrát válku, aniž by je to dovedlo k šílenství.
Umí americká politická obec zařadit zpátečku? Ví, jak snížit ztráty? Dokáže si vzít ponaučení ze zkušenosti? Nebo musí skočit přes každý útes, k němuž dojde?
V podloží těchto otázek se ukrývá otázka další: musí se liberálové a umírněnci ve věci národní bezpečnosti vždy sklonit před potřeštěnou pravicí? Z čeho pramení pravicové veto nad prezidenty, kongresmany a veřejným míněním? Kdo na tyto otázky dokáže odpovědět, najde jeden z klíčů k půlstoletí amerických dějin – a k silám, které i dnes ve věci Afghánistánu doléhají na Obamu.
Nedávno Obama vykonal noční návštěvu letecké základny v Doveru, aby přihlížel návratu ostatků 16 vojáků zabitých v Afghánistánu. Událost byla detailně zrežírovaná. Obama pomalými pohyby salutoval, v souhře se čtyřmi uniformovanými vojáky, a pak s nimi jednotným krokem pochodoval kolem vozu, do něhož byly přeloženy ostatky z letounu, jenž je přivezl domů.
Nikdo nepromluvil. Pohltilo Obamu zádumčivé kouzlo armády? Nebo byla jeho přítomnost tichou veřejnou přísahou, že se při svém rozhodování bude vytrvale soustředit na otázky života a smrti, nikoli na příští volby?
Odpověď nám přinesou Obamovy činy v Afghánistánu.
Jonathan Schell působí v The Nation Institute a vede kurz o jaderném dilematu na Yaleově univerzitě. Je autorem knihy The Seventh Decade (Sedmá dekáda) s podtitulem Nová forma jaderného nebezpečí.
Copyright: Project Syndicate, 2009.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil David Daduč
You might also like to read more from Jonathan Schell or return to our home page.
|
|
dbaldwin 08:30 20 Nov 09
“[M]ust liberals and moderates always bow down before the crazy right over national security? What is the source of this right-wing veto over presidents, congressmen, and public opinion?”
In tracing the matter back to McCarthy and the “loss” of China,, Schell omits the Korean War. The Korean War began with a conventional warfare invasion of the south by the north. Truman had his own strong anti-communist policy and didn’t need McCarthy to push him into that war, and Pres. Eisenhower ended it and was re-elected. The real puzzle, then, stands more at the entry than at the exit, with Johnson and George W. Bush and their reasons for taking us into those very different wars that we knew we could not win.
The explanation rests with the civil rights revolution of the 1960s.
That revolution destroyed the status of America’s white males as white males, and in doing so it undermined the legitimacy of the white male power that had run the country. Johnson was especially aware of the impact of the Voting Rights Act of 1965 on his domestic political position. In spite of his land-slide victory over Goldwater, he was running scared because of it, and strong military action was an effective psychological counter-balance.
Beginning with Nixon’s pandering to racial and gender fears in the election of 1968, the source of political legitimacy has been the central issue in American politics. Both Nixon and Agnew resigned. Reagan reaffirmed white male status by exploiting the sentimental power of Western imagery, but then he experimented with shifting the entitlement to power that white men had lost to wealth. Until 1989 and the collapse of the Soviet Union, the pressures of the cold war kept the lid on. Thereafter our domestic tensions intensified, with the myriad Republican efforts to de-legitimize the Clinton presidency and the fraudulent election of George Bush in 2000.
George W. Bush had the weakest claim to political legitimacy of any American President, and he got us into Afghanistan and Iraq for the same reason Johnson got us into Vietnam: weakness arising from a perceived lack of legitimate sovereign power.
Once in, getting out involves a very different calculus.
IvotedforKodos 10:34 19 Nov 09
"What is the source of this right-wing veto over presidents, congressmen, and public opinion?"
There's actually a fairly compelling psychological answer to this question. The short version is that what the psychologists call mortality salience (the suggestion of death, either as explicit as 9/11 or as implicit as walking by a mortuary) has been shown to increase authoritarian attitudes -- the very same attitudes that form the philosophical bedrock of right-wing extremism. So military engagement increases mortality salience increases authoritarian attitudes increases de facto credibility of the hawkish right.
That doesn't mean everyone loses their head and supports authoritarianism every time something bad happens, but I do believe it explains the otherwise mysterious way people magically cede the rhetorical high ground to the extreme right-wing over military matters.