17

Jak vytvořit společnost učení

NEW YORK – Občané nejbohatších zemí světa si začali o svých ekonomikách myslet, že jsou založené na inovacích. Inovace však tvoří součást ekonomiky rozvinutého světa déle než dvě staletí. Až do průmyslové revoluce příjmy tisíce let stagnovaly. Poté začal příjem na obyvatele prudce růst a rok od roku se zvyšoval, přičemž ho přerušovaly jen příležitostné dopady cyklických fluktuací.

Nositel Nobelovy ceny za ekonomii Robert Solow zhruba před 60 lety poznamenal, že zvyšující se příjmy by se měly převážně připisovat nikoliv hromadění kapitálu, nýbrž technologickému pokroku – učení se, jak dělat věci lépe. Ačkoliv růst produktivity částečně odráží i dopad dramatických objevů, z velké části je dán drobnými přírůstkovými změnami. A pokud tomu tak skutečně je, má smysl zaměřit pozornost na to, jak se společnosti učí a co lze udělat na podporu učení – včetně učení se učit.

Ekonom a politolog Joseph Schumpeter před sto lety tvrdil, že základní předností tržní ekonomiky je její schopnost se inovovat. Schumpeter prosazoval názor, že tradiční zaměření ekonomů na konkurenční trhy je pomýlené; důležitá je konkurence pro trh, nikoliv konkurence na trhu. Konkurence pro trh je hnacím motorem inovací. Řada po sobě jdoucích monopolů by podle tohoto názoru dlouhodobě vedla k vyšší životní úrovni.

Schumpeterovy závěry nezůstaly bez kritické odezvy. Monopolisté a dominantní firmy, jako je Microsoft, mohou inovace ve skutečnosti potlačovat. Nezasáhnou-li antimonopolní úřady, mohou tyto firmy tíhnout k protikonkurenčnímu chování, které posílí jejich monopolní moc.

Trhy navíc nemusí být efektivní co do výše i směru investic do výzkumu a učení. Soukromé motivy nejdou ruku v ruce se společenskou prospěšností: firmy mohou těžit z inovací, které posilují jejich tržní sílu, umožňují jim obcházet regulace nebo získávat pro sebe rentu, která by jinak připadla někomu jinému.

Jeden ze zásadních Schumpeterových postřehů nicméně obstál: konvenční politika zaměřená na krátkodobou efektivitu nemusí být žádoucí, jakmile na inovace a učení pohlížíme z dlouhodobé perspektivy. Obzvláště to platí pro rozvojové země a rozvíjející se trhy.

Průmyslová politika – kdy vlády zasahují do alokace zdrojů mezi sektory nebo upřednostňují některé technologie před jinými – může pomoci „dětským ekonomikám“ učit se. V některých sektorech (jako je průmyslová výroba) může být učení výraznější než v jiných a přínos tohoto učení – včetně institucionálního rozvoje, jenž je pro úspěch nezbytný – se může rozšířit do dalších ekonomických činností.

Když se taková politika přijímá, bývá mnohdy terčem kritiky. Často se tvrdí, že vláda by neměla určovat vítěze. Pro takové rozhodování se prý mnohem lépe hodí trh.

Důkazy však nejsou tak přesvědčivé, jak zastánci volného trhu tvrdí. Americký soukromý sektor nechvalně proslul tím, jak špatně v posledních letech před globální finanční krizí alokoval kapitál a řídil riziko, přičemž studie ukazují, že průměrný přínos vládních výzkumných projektů pro ekonomiku je ve skutečnosti vyšší než přínos soukromých projektů – zejména proto, že vláda více investuje do důležitého základního výzkumu. Stačí si vzpomenout na společenský přínos výzkumu, jenž vedl k rozvoji internetu či k objevu DNA.

Pomineme-li však tyto úspěchy, není smyslem průmyslové politiky v žádném případě určovat vítěze. Úspěšná průmyslová politika spíše identifikuje zdroje pozitivních externalit – sektory, v nichž by učení mohlo generovat přínos jinde v ekonomice.

Náhled na hospodářskou politiku optikou učení poskytuje v mnoha otázkách odlišnou perspektivu. Slavný ekonom Kenneth Arrow zdůrazňoval význam učení prostřednictvím konání. Jediným způsobem, jak se naučit, co je zapotřebí k růstu průmyslu, je například mít průmysl. A to může vyžadovat buďto zajištění konkurenceschopného směnného kurzu, nebo zajištění, aby měly některé průmyslové obory přednostní přístup k úvěrům – což v rámci svých pozoruhodně úspěšných rozvojových strategií učinily mnohé východoasijské země.

U „dětských ekonomik“ existují přesvědčivé argumenty pro ochranu průmyslu. Liberalizace finančního trhu navíc může podkopat schopnost zemí naučit se další věc, která je pro rozvoj nezbytná: jak alokovat zdroje a řídit riziko.

Také duševní vlastnictví může být dvousečná zbraň, pokud není správně koncipované a pokud na ně pohlížíme z perspektivy učení. Může sice zvyšovat motivaci k investicím do výzkumu, ale zároveň může zvyšovat motivaci k utajování – k brzdění proudu znalostí, které jsou pro učení nezbytné, a k současné motivaci firem, aby maximalizovaly objem využívaných kolektivních znalostí a minimalizovaly objem znalosti, jimiž ke kolektivním znalostem samy přispívají. Při takovém vývoji se tempo inovací skutečně snižuje.

Obecněji řečeno platí, že mnoho politik (zejména politik spojovaných s neoliberálním „Washingtonským konsensem“), které byly podstrkovány rozvojovým zemím se vznešeným cílem podpořit efektivitu alokace zdrojů, dnes ve skutečnosti brzdí učení, a tím dlouhodobě vede k nižší životní úrovni.

Prakticky každá vládní politika má – záměrně i bezděčně, v dobrém i ve zlém – přímé i nepřímé dopady na učení. Rozvojové země, jejichž politici si tyto dopady uvědomují, s vyšší pravděpodobností překlenou znalostní propast, která je odděluje od rozvinutějších států. Rozvinuté státy zase mají příležitost zúžit propast mezi průměrnou a nejlepší praxí a vyhnout se hrozbě sekulární stagnace.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.