BERKELEY – Jedno z nepěkných tajemství ekonomie je, že neexistuje nic jako „ekonomická teorie“. Jednoduše neexistují žádné skálopevné principy, o něž by člověk mohl opřít výpočty osvětlující ekonomické pochody v reálném světě. Toto omezení ekonomických znalostí bychom neměli pouštět ze zřetele právě teď, když celosvětové nutkání k fiskální šetrnosti řadí nejvyšší rychlost.

Kupříkladu biologové na rozdíl od ekonomů vědí, že každá buňka funguje v souladu s instrukcemi k syntéze proteinů, vepsanými do její DNA. Chemici vycházejí z toho, co jim Heisenbergův a Pauliho princip, doplněné o třírozměrnost prostoru, říkají o stabilním uspořádání elektronů. Fyzici se opírají o čtyři základní přírodní síly.

Ekonomové nic takového nemají. „Ekonomické principy“, na nichž stojí jejich teorie, jsou podvod – nejde o elementární pravdy, ale o pouhé knoflíky, s nimiž člověk kroutí a otáčí tak, aby z analýzy vyšly „správné“ výsledky.

„Správnost“ výsledků závisí na tom, kterým ze dvou typů ekonomů jste. První typ se přiklání, z neekonomických a nevědeckých příčin, k určitému politickému názoru a ke skupině politických spojenců a otáčí a šteluje své předpoklady tak dlouho, dokud z nich nevyplynou důsledky vyhovující jejich názoru a spojencům. Druhý typ bere zdechlinu dějin, vhodí ji do kotle, rozdmýchá oheň a pořádně ji podusí s nadějí, že z kostí vyčte ponaučení a odvodí principy, jimiž by se řídili voliči, úředníci a politici naší civilizace na klopotné cestě k utopii.

Není divu, že mám za to, že jedině druhý typ ekonomů nám může říct něco užitečného. Jaká ponaučení nám tedy dávají dějiny ve vztahu k naší současné globální ekonomické šlamastyce?

John Stuart Mill učinil v roce 1829 zásadní myšlenkový krok vpřed, když přišel na to, jak se bránit tomu, co označoval za „všeobecnou nadvýrobu“. Mill pochopil, že převis poptávky po určitém konkrétním souboru aktiv na finančních trzích se promítá do převisu nabídky zboží a služeb na produktových trzích, což zase vyvolává převis nabídky pracovních sil na trhu práce.

Důsledek úvahy byl jasný. Zmírníme-li převis poptávky po finančních aktivech, vyřešíme zároveň převis nabídky zboží a služeb (nedostatečnost agregátní poptávky) a převis nabídky pracovních sil (masovou nezaměstnanost).

Existuje ovšem mnoho způsobů jak převis poptávky po finančních aktivech uvolnit. Když se převis poptávky týká likvidních aktiv využívaných jako platební prostředky – tedy „peněz“ –, přirozenou reakcí je, že centrální banka kupuje za peníze vládní dluhopisy, čímž rozšiřuje peněžní zásobu a nabídku vrátí do rovnováhy s poptávkou. To nazýváme „měnovou politikou“.

Když se převis poptávky týká dlouhodobějších aktiv – dluhopisů, které slouží jako prostředek úspor přesouvající kupní sílu ze současnosti do budoucnosti –, skládá se přirozená reakce ze dvou složek: je třeba přimět podniky, aby si více půjčovaly a budovaly větší kapacity, a pobídnout vládu, aby půjčovala a utrácela, čímž nabídku dluhopisů vrátí do rovnováhy s poptávkou. První opatření nazýváme „obnovení důvěry“ a druhé „fiskální politika“.

Když se převis poptávky týká vysoce kvalitních aktiv – míst, kam můžete své jmění uložit a mít jistotu, že tam stále bude, až se pro něj vrátíte –, je přirozenou reakcí to, že se bonitní vlády zaručí za některá soukromá aktiva a jiná nakoupí, aby je vyměnily za své vlastní závazky a tím snížily nabídku rizikových aktiv a zvýšily nabídku aktiv bezpečných. To nazýváme „bankovní politikou“.

Samozřejmě že v opravdovém světě žádná politika nespadá čistě do jedné z kategorií. Evropská centrální banka se právě teď obává, že setrvalá expanzivní fiskální politika se vymstí. Ano, argumentuje, budou-li vlády utrácet víc peněz a nadále hospodařit s rozsáhlými schodky, zvýší nabídku dluhopisů, čímž uvolní převis poptávky po dlouhodobějších aktivech. Jenže pokud emise dluhu určité vlády překročí její dluhovou schopnost, veškerý dluh dané vlády začne být rizikový. Nedostatek dlouhodobějších aktiv by řešila vyvoláním nedostatku vysoce kvalitních aktiv, takže by byla v ještě horším postavení než dřív.

ECB prohlašuje, že stěžejní ekonomiky globálního Severu – Německo, Francie, Británie, Spojené státy a Japonsko – jsou nyní v bodě, kdy potřebují svižné osekání výdajů a úsporná opatření, neboť důvěra finančních trhů v kvalitu jejich dluhu je otřesená a každou chvíli by mohla zkolabovat. A tvůrci politik jsou s ní zajedno: Peter Orszag, ředitel Správního a rozpočtového úřadu USA, koncem července řekl, že nadcházející fiskální konsolidace v USA bude během příštích tří roků nejhlubším osekáním výdajů v zemi za posledních 60 let.

Když se však rozhlédnu po světovém hospodářství, vidím naprosto odlišný obrázek – důvěra trhů v kvalitu pasiv vlád stěžejních zemí globálního Severu naprosto rozhodně není na pokraji zhroucení. Vidím, že produkce o 10 % zaostává za kapacitou a že míry nezaměstnanosti se blíží 10 %. Co je ještě důležitější pro hospodářskou politiku v nejbližším období, vidím svět, v němž investoři mají mimořádnou důvěru ve vládní dluh stěžejních ekonomik – pro mnohé jde o jediný bezpečný přístav v nastalé bouři.

Za těchto okolností si můžeme být jisti tím, co by nám doporučil Mill.