Je pozoruhodné, že součástí mezinárodního jazyka pro popis současného dění se staly některé z nejzásadnějších pojmů muslimského náboženského slovníku. Světová veřejnost, zahrnující odborníky i neodborníky, muslimy i nemuslimy, otevřeně diskutuje o otázkách odvozených z islámské teologie. Teologické disputace se přenesly daleko od islámských náboženských akademií.

Například výraz džihád, běžně překládaný jako „svatá válka“, se stal téměř všudypřítomným. Ačkoli byl v ranných muslimských dějinách formulován jako prostředek šíření božího slova, muslimští učenci dnes rozlišují mezi dvěma typy džihádu – první je vnitřní boj proti pokušení a druhý představuje fyzický střet s agresorem, který ohrožuje přežití nebo základní práva muslimské obce. V tomto kontextu se všeobecně odmítá to, jak termín používají fundamentalisté.

Mnoho muslimských učenců pozvedlo své hlasy, aby se postavili teroristické obhajobě sebevražedných atentátů či útoků proti civilistům a nabídli dlouhé citace z děl vzniklých za stovky let náboženské právní vědy. Tento přístup sám o sobě představuje úctyhodné vyjádření kolektivního vědomí stojícího v opozici k teroristům.

Avšak mnozí představitelé veřejnosti a médií chtějí víc. Muslimští intelektuálové jsou vybízeni, aby prosazovali náboženskou argumentaci proti fundamentalistickému násilí a připravili tak teroristy o jejich nejděsivější a nejvlivnější argumenty. Jsou-li muslimští učenci schopni nějak tyto argumenty vyvrátit, uvažuje se, oslabí se tím schopnost teroristů vést dál jejich skrytý ilegální boj.

Je to pravda? Už zběžný průzkum dějin náboženských střetů dokládá, že teologické spory se nikdy nevyřešily pomocí teologické argumentace. Bližší pohled prozradí, že ačkoli tyto spory byly často orámovány náboženskými pojmy, náboženství se vlastně vůbec netýkaly. Paleta protichůdných výkladů náboženských textů je prakticky neomezená a rozepře jen zřídka vyřeší racionální argumenty.

V dřívějších dobách takovéto spory rozhodovaly politické orgány, jež k prosazení jednoho konkrétního názoru na úkor všech ostatních využívaly vojenské moci. Muslimské dějiny takovými případy překypují. Když nedávno Saddám Husajn obsadil Kuvajt, obstaral si učence, kteří přinesli teologické argumenty v jeho prospěch. Koalice, která mu čelila, bez problémů nalezla náboženské argumenty, které vedly k přesně opačnému závěru.

Dnes je jasné, že fundamentalisté a jejich přívrženci jsou naprosto nepřístupní i těm nejpropracovanějším teologickým popřením jejich názorů, byť je třeba přinášejí uznávané náboženské autority. Prvním reflexem fundamentalistů je stáhnout se z hlavního proudu a vybudovat kolem sebe krunýř, který odolá vší logice kromě té, již si sami zvolili.

Ty nejzávažnější otázky, jimž dnes lidstvo čelí – ty, které plodí nejhlubší konflikty –, nemají nic společného s teologií. Týkají se sporů o území, politickou moc, definici práv a rozdělení bohatství. Prostředky diskuse nad těmito otázkami jsou známé všem a mají své vyjádření ve všech náboženstvích a všech jazycích. Nejvíce nenáviděnými zly – ve všech společnostech – jsou nespravedlnost, despotismus, korupce a chudoba. Všichni rozumíme jejich významu a víme, že někteří lidé s nimi musí den co den žít.

Proč tedy sestupujeme za fundamentalisty až k jádru jejich šílenství? Tím, že jim dovolujeme, aby tyto problémy zarámovali náboženskými pojmy, legitimujeme právě tu perspektivu, kterou se oni sami snaží prosadit, zejména ve svých vlastních společnostech.

Muslimský náboženský establishment je opakovaně vyzýván, aby vydával prohlášení popírající právo fundamentalistů na užívání pojmů jako džihád. Zkušenost však prokázala, že tento přístup nikam nevede. Debaty o používání náboženských termínů ve skutečnosti dodávají na věrohodnosti fundamentalistickým snahám o uplatnění těchto myšlenek v podmínkách moderního světa. Takové debaty připouštějí, že tyto náboženské koncepce jsou platné všeobecně, a to i tehdy, když se na situaci prostě nevztahují, jako v případě fundamentalistů.

Celá diskuse by se tudíž mohla vymstít. Fundamentalisté bez výjimky odmítají náboženské kritiky svých názorů coby důkaz, že náboženské autority jsou zkorumpované nepřátelskými vlivy. Tímto způsobem teroristé staví „čistotu“ a „autenticitu“ svých argumentů do protikladu s kompromisy, jež byly údajně vnuceny náboženskému establishmentu.

Hovořit s muslimy výhradně v jejich náboženských pojmech je také vyjímá ze širšího etického rámce, který hájí základní lidské hodnoty, zvláště ochranu nevinných civilistů. Tyto hodnoty tvoří základ, na němž spočívají všechny náboženské i kulturní tradice.

Jistěže, je důležité rozumět diskurzu těch, kdo vedou válku proti společnostem – v prvé řadě proti jejich vlastním společnostem. Avšak přijímáním výkladu událostí, který používají sami teroristé, se ztrácí realita tohoto konfliktu. Místo abychom bojovali za politickou a náboženskou svobodu, riskujeme, že vstoupíme do střetu s falešnými představami, jež vytvořili teroristé. Ba co je ještě horší, zanesli bychom tento střet do svých vlastních společností, kde jsou dnes neoddělitelně promísené různé náboženské a kulturní tradice.

Není vůbec potřeba obracet se na teologii, máme-li zločin nazvat jeho pravým jménem. Všichni hluboce pociťují odpor, jež vyvolává vraždění nevinných obětí, trestuhodné podle všech měřítek, ať náboženských či nikoliv. Možná že náboženský jazyk dokonce ani nevyjadřuje adekvátně nevoli, již všichni k činům teroristů pociťujeme. Pocit, že jsem obětí, nemůže za žádných okolností ospravedlňovat tyto zločiny páchané na nevinných obětech a žádná teologie nemůže přijmout popření esence lidství, jež je nám všem společná.