Skoro se zdá, jako by Japonsko toužilo samo sebe zahnat v Asii do izolace. Po několika měsících, kdy ministerský předseda Džuničiro Koizumi na oko usiloval o zlepšení vztahů jeho země s Čínou, rozvášnila opět nálady jeho už pátá návštěva kontroverzní svatyně Jasukuni. Čína i Jižní Korea zrušily schůzky ministrů zahraničí s jejich japonskými protějšky. Japonsko znovu promarnilo šanci na oživení důvěry v této části světa, kde vzhledem k neexistenci mezinárodních institucí založených na spolupráci je důvěra to jediné, co je k mání.

Proč Japonsko stále nechápe, že jeho přístup k dějinám má ozvuky napříč všemi částmi Asie, jež v první půli 20. století okupovala japonská armáda? Japonské reakce prozrazují mimořádný stupeň tvrdohlavého přesvědčení o vlastní pravdě.

Jak japonská vláda nikdy nepřestává zdůrazňovat, svatyně Jasukuni, vystavěná v roce 1869, je poctou 2,5 milionu Japonců, již padli za svou vlast, nejen oněm 14, již byli po druhé světové válce odsouzeni jako váleční zločinci. Avšak třebaže mnozí Japonci cítí (do jisté míry oprávněně), že Jižní Korea a především Čína otázku Jasukuni zneužívají k umenšování japonského vlivu v regionu a nadbíhání silnému nacionalismu jejich veřejnosti, uniká jim podstata věci.

Vskutku, zdá se, že pro japonské lídry je domácí politikaření přinejmenším stejně důležité jako pro lídry jihokorejské nebo čínské. Koizumiho návštěva svatyně, oficiálně označovaná za soukromou návštěvu premiéra coby občana, měla za cíl zapůsobit na japonskou veřejnost, bez ohledu na její dopady v zahraničí.

Země je teď ale izolovaná, což narušuje celé předivo stability v regionu. Diplomatická izolace Japonska posiluje v čínském vedení ty, kdo už dlouho usilují o marginalizaci země, která je stále ještě ekonomicky i vojensky nejsilnějším státem Asie, a zároveň o vytlačení všech ostatních států regionu hlouběji do stínu Číny. Izolace Japonska rovněž zvyšuje jeho závislost na jeho jediném spojenci, Spojených státech, a podkopává křehkou naději na vznik asijského rámce, který by řešil budoucí regionální krize v duchu spolupráce, nikoli konfrontace a rivality.

Vzhledem k tomu, že izolace Japonska se nedotýká pouze Japonců, západní politika ji musí brát v potaz. Dosavadní historie však není příliš působivá. Administrativa USA, módně znepokojená rostoucím regionálním vlivem Číny, je podle všeho ráda za úzce vázané Japonsko, které jí může pomáhat vyvažovat Čínu. To je však zřetelně krátkozraký přístup, neboť Japonsko úzce vázané na Ameriku oproti Číně v regionu nezíská, ale ztratí, a tak bude vyvažování ještě těžší.

Evropané nemají vůbec žádnou japonskou politiku, ani krátkozrakou. Fixovaní na příslib neustále rostoucího čínského trhu, stabilitou regionu si lámou hlavu jen málo. Zdá se, že mocnosti v regionu považují za odloučené ostrovy a své vlastní chování vůči jedné z nich za činy bez politických důsledků pro ostatní.

Když Evropská unie loni zvažovala zrušení svého symbolického zbrojního embarga proti Číně, žádná z vlád přednášejících návrh se neobtěžovala uvažovat nad tím, že i to by bylo symbolické, totiž že by šlo o poselství pro celou Asii, že se Evropa svou politickou vahou staví za čínské regionální politiky. Japonské požadavky celou věc si ještě rozmyslet nebyly vyslyšeny a iniciativa byla uložena k ledu až poté, co američtí kongresmani pohrozili hospodářskými následky a Čína zesílila tlak na Tchaj-wan.

Místo využívání Japonska jako mateřské letadlové lodi, jak činí USA, a místo jeho politického přehlížení, jak činí Evropané, musí oba spojenci vypracovat nový, strategický přístup, a to pokud možno společně. Cílem musí být zabránit střetu nacionalismů a propagovat rámec založený na spolupráci, ve kterém budou nejvýznamnější státy regionu společně komunikovat a vyvinou si vzájemný respekt k zájmům ostatních. Takový rámec může v Asii vzniknout, jedině bude-li se Japonsko aktivně účastnit, nikoliv na základě jeho izolace.

Samozřejmě, Japonsko musí jít v čele. Japonští lídři si musí uvědomit, že bezmyšlenkovitost, s níž nadále přistupují k citlivým místům společností, jež ve dvacátém století utrpěly japonským imperialismem, je stejně morálně slepá jako strategicky škodlivá. Tento proces prozření však mnohem spíše uspěje, nebude-li si Japonsko připadat, že stojí zády ke zdi.

Přátelé ze zahraničí tedy mohou tomuto procesu napomoci tím, že zajistí, aby se Japonsko necítilo opuštěné. Vzdáleno schvalování nedostatku citu na straně Japonska, aktivní politické angažmá Západu – kvůli jeho vlastní věrohodnosti v Asii – musí tlumočit fakt, že budoucnost Japonska závisí na získání důvěry v regionu.

To není přehnaný požadavek. Konec konců, Japonsko bylo politickým spojencem po celé půlstoletí studené války. V části světa, kde se demokracie pomalu rozvíjí, Japonsko může poukázat na zavedené demokratické tradice a instituce. Jeho ekonomická moc je stále působivá a obchodní a kulturní vazby se Západem jsou široké a rozmanité. Japonsko sice možná už desítky let uhýbá před podílem na udržování mezinárodního pořádku, ale nové vědomí mezinárodní zodpovědnosti se už postupně objevuje.

Pro všechny, kdo si přejí stabilní Asii, by měl být zájem na vybudování úzkých vztahů s Japonskem samozřejmostí. To by se nemělo dít na úkor obdobných vztahů s ostatními, například Čínou a Indií, avšak ty zase nelze získávat za cenu izolace Japonska.