Fotbalové chuligánství a nacionalismus vytvářejí jedovatý lektvar, který se v Asii až donedávna pil pouze zřídka. Na nedávném mistrovství Asie ve fotbale se to ovšem změnilo. Kamkoliv se japonští hráči pohnuli, vítaly je znepřátelené davy, což vyvrcholilo pekingským zápasem s Čínou před obrovskou - a nepřátelsky naladěnou - návštěvou. Jev je to znepokojivý tím více, že v Číně na rozdíl od kteréhokoliv jiného místa na světě pomáhá plameny nacionalismu rozdmýchávat manipulace oficiálních míst.

Mladým Číňanům jsou důkladně vštěpovány protijaponské sentimenty. Bývalý čínský prezident Ťiang Ce-min v průběhu devadesátých let systematicky a neúnavně vedl „kampaň odporu a vítězství nad Japonskem" - tento zlovolný nástroj měl odvést pozornost od tíživých problémů obyvatelstva a legitimizovat pokračující komunistickou vládu tím, že postaví stranu do role obhájce čínské cti.

Vzhledem k odvěkému pocitu kulturní nadřazenosti, který koluje v čínských žilách, zároveň Číňané hůře snášejí pocit, že jsou v něčem horší. Jelikož se Čína stále více vnímá jako supervelmoc, stala se její nelibost nad skutečností, že je chudší a méně obdivovaná než některé jiné státy, nesnesitelnou.

Mladí lidé, kteří tvoří předvoj čínské hospodářské modernizace, jsou dnes také nacionalisticky založenými fotbalovými chuligány. Místo aby před olympiádou v Pekingu v roce 2008 dali příklad slušného diváckého chování, ukázali na asijském šampionátu, jaký hněv kypí pod povrchem čínského ekonomického rozmachu - a odhalili neschopnost vlády kontrolovat své stále nezkrotnější občany.

Zatrpklost v čínsko-japonských vztazích od konce druhé světové války pochopitelně dává k takovýmto nacionalistickým vzplanutím prostor, avšak kořeny čínského hněvu sahají hlouběji. Přestože je Čína stále bohatší a mocnější, vzpomínky na někdejší utrpení a ponižování z rukou Západu a Japonska zůstávají živé - zejména proto, že komunistická vláda pokládá tyto vzpomínky za nesmírně užitečné. Moderní pohled Číny na cizince a jejich záměry tak nutně prochází prizmatem čínských dějin.

Nedávné protijaponské běsnění v průběhu mistrovství Asie tak zřejmě zákonitě zanechalo ve většině Japonců silný pocit, že Čína je nesmiřitelný a znepřátelený stát. Japonská vláda jako obvykle reagovala krotce a vznesla vůči Číně jen povrchní stížnosti, aby utišila pohoršení veřejnosti. Tyto stížnosti však neobstojí v životně důležité diplomatické zkoušce, jíž je zachování národní důstojnosti, prestiže a cti občanů.

Jak by tedy Japonsko mělo reagovat? Mělo by bojovat ohněm proti ohni?

Část problému tkví v japonském vzdělávacím systému. Kvůli učebním osnovám, které kontroluje mocný Japonský svaz učitelů, se od konce druhé světové války velká část japonské mládeže dívala na japonsko-čínské vztahy s vědomím potřeby odčinění za čínsko-japonskou válku. Dnes však sílí hlasy po prosazení přesnější a vyváženější výuky dějepisu, která by se zaměřila na moderní dějiny po restauraci Meidžiho císařské moci a druhé světové válce a jež by odrážela realitu čínsko-japonských vztahů bez posedlosti „odčiněním".

Volání po větší rovnováze ve výuce dějepisu však zákonitě vyvolává strašáka přehnaného reakcionářství: buďto v podobě naprostého schvalování historického postupu Japonska, anebo v jiných formách protičínských tendencí. Většina stoupenců reforem však usiluje o něco jiného: o spravedlnost a objektivitu při výuce dějepisu, a to včetně studia rozdílů mezi Japonskem a Čínou v historickém výkladu čínsko-japonské války.

Neméně důležité je, že výuka dějepisu v Japonsku se na rozdíl od tématu druhé světové války jen pramálo zabývá poválečnými vztahy obou zemí. Japonské učebnice se skutečně jen letmo zmiňují o obrovské hospodářské pomoci, kterou Japonsko poskytlo Číně - a již čínské dějepisné osnovy nikoliv překvapivě zcela opomíjejí.

Toto téma však přesahuje otázku školní výuky. Japonsko, které bylo donuceno cítit potřebu odčinění vůči Číně, jen pasivně snášelo nedávné případy znepokojivého chování z čínské strany. Tento postoj přispěl k nevšímavosti japonské politické, správní, akademické i mediální elity vůči protiprávnímu postupu Číny směrem k japonskému území a sousedním vodám včetně japonské Exkluzivní ekonomické zóny (EEZ).

Nedávné a stále se opakující akce Číny - jako je průzkum oceánu pro ekonomické a vojenské účely, vedený bez ohlášení námořními či průzkumnými plavidly v japonských výsostných vodách nebo vodách EEZ - však japonskou elitu konečně probudily z letargie. V reakci na tyto akce ustavila vládnoucí Liberálně demokratická strana takzvanou Pracovní skupinu pro ochranu námořních zájmů. Na základě doporučení skupiny pak kabinet založil meziresortní komisi pro průzkum kontinentálních šelfů a mořských zdrojů. Zesílila rovněž pozornost japonských médií věnovaná tomuto tématu.

V sázce je však víc než jen námořní zájmy. Současně s revizí Japonského programu národní obrany, která je očekávána na konec tohoto roku, dala premiérova Rada pro bezpečnostní a obranné kapacity najevo potřebu reagovat na vojenskou expanzi Číny, zejména pak na budování jejích ozbrojených sil. „Čína je dnes ve fázi vzedmutého nacionalismu a očekává se, že tento trend bude pokračovat i v budoucnu," varovala rada ve své prozatímní zprávě, kterou uzavřela konstatováním, že „Japonsko musí podniknout příslušné kroky v reakci na každý incident", při němž se Čína pokusí „postupně posunout svou obrannou linii [směrem do oceánu]".

Zdá se, že Japonsko upouští od své konvenční nenáročné diplomacie vůči Číně a chystá se zformulovat všeobjímající dlouhodobou národní a regionální bezpečnostní strategii. Vojenské jádro takové strategie musí zahrnovat vhodnou námořní taktiku, která bude reagovat na důrazný postup Číny. V konečném důsledku však bude efektivita - a potažmo i úspěch - takové strategie záviset na tom, jakou pozici získá Japonsko v celé oblasti, zejména pak ve vztahu k Číně.

Mistrovství Asie ve fotbale obnažilo nejen rostoucí nacionalismus Číny, ale i vychytralost jejího vztahu k Japonsku. Letmý pohled na tichý vztek čínského obyvatelstva probudil v Japonsku potřebu všeobjímající regionální strategie.