Nedávný průzkum veřejného mínění v Japonsku prokázal, že 68% jeho obyvatel je přesvědčeno, že USA a Británie by neměly zahájit válku proti Iráku. A přesto ani premiér Koizumi ani ministr zahraničí při rozpravách v Dietu, nasem parlamentu, nepronesou nic víc než mdlé ohlasy: ,,Japonsko nemůže reagovat na hypotetickou situaci`` nebo ,,Japonsko nemůže zaujmout rozhodné stanovisko bez vyhodnocení výsledků inspekcí`` a ,,Je v japonském národním zájmu nevyhlasovat, zda jsme pro použití síly nebo proti.``

Jak ale prokazuje krize u sousedů na Korejském poloostrově, Japonsko si nemůže dovolit mlčet ani mlžit ve vztahu k narůstající globální nestálosti.

Proč je Japonsko zdánlivě nedotčené mezinárodními záležitostmi? Země se v otázce vlastní bezpečnosti naprosto spoléhá na USA už déle než padesát let a japonská vláda je v zásadě přesvědčena, že nemá jinou volbu než s USA souhlasit nebo mlčet.

Od konce druhé světové války v Japonsku nedoslo k plně kvalifikované debatě o systému národní bezpečnosti země, při níž by si Japonsko troufalo nesouhlasit se Spojenými státy. Samozřejmě, větsina japonských politiků, žurnalistů i akademiků chápe nezbytnost tohoto postoje. Japonský zvyk vytěsňovat nepříjemné záležitosti ticho jestě prohlubuje a s ním se prohlubují i zahraničněpolitické problémy.

V dobách jako je tato - kdy vyvolávají vzrusené debaty mezinárodního společenství záležitosti jako severokorejská snaha získat atomové zbraně a několika zeměmi v čele s USA zvažovaný útok na Irák - v japonské veřejnosti také probíhají časté názorové výměny o tom, jak by se země měla zachovat. To jen vláda neoblomně odmítá se do debaty zapojit či navrhnout nějaké jednání.

Kritika japonského mlčení nemusí podkopávat strategické japonsko-americké spojenectví. Je tomu rok, co si obě země připomněly padesáté výročí podepsání Japonsko-americké bezpečnostní smlouvy. Za oněch padesát let ovsem mapa světových konfliktů vypadá jinak a způsoby války se proměnily, zatímco Japonsko stále zůstává uzavřené v názorech, jež vznikly z traumatu válečné porážky a americké okupace.

Svůj vliv má jestě dalsí faktor. Japonská ,,Mírová ústava`` prý zakazuje mít vlastní brannou moc. Jako účastník japonské debaty o národní bezpečností ze zkusenosti vím, že pokus o vyjasnění nekonkrétního ústavního zakotvení nasich Sebeobranných jednotek by vedl Čínu a Severní Koreu - oběti japonských invazí minulosti - k využití nesouhlasných projevů v Japonsku k tomu, aby zadusily veskerou diskusi a ukončily vyzrálou debatu.

Japonsko ovsem takovou debatu nezbytně potřebuje, má-li umět odpovědět světu vystavenému nebezpečí terorismu a sevřenému strachem. Teroristické útoky z 11. září 2001 a nedávná prohlásení ředitele CIA George Teneta, že Severní Korea vlastní střely schopné zasáhnout západní pobřeží USA, bezesporu Američany vytrhly z jejich spokojenosti ohledně stavu severokorejského nukleárního programu. Ale co dokáže probudit japonské politické kruhy z jejich mlčení?

Závislost Japonska na ropě dovážené ze Středního východu je také důvodem, proč musíme chápat, co by mohla znamenat válka proti Iráku. Budou-li zničena irácká ropná pole nebo pokud se válka protáhne, prudký růst cen ropy tvrdě udeří na japonskou i světovou ekonomiku. Nejlepsím způsobem, jak se Irák může vyhnout riziku je bezpodmínečně zvýsit míru spolupráce s inspektory a předat veskeré důkazy, kterých je třeba, aby rozptýlil obvinění vznesená proti němu. Japonsko by mělo najít hlas a takto promluvit.

Japonsko může také přímo pomoci při řesení severokorejské krize, a to tím, že bude jednat jako katalyzátor a podpoří ruského prezidenta Vladimíra Putina v tom, aby - ve shodě s Japonskem, Jižní Koreou a Čínou - zahájil jednání se severokorejským Kim Čong-ilem. Prezident Putin požívá u Kima důvěry a tak by jej mohl dokázat přesvědčit, že budoucnost své země zajistí jedině dodržováním mezinárodního práva a že právě to je jediná cesta, která je mu otevřená. Ale Putina je třeba přesvědčit, aby se ujal hlavní role. Jeho naděje na lepsí vztahy s Japonskem poskytují tamním politikům prostor, aby jej tímto směrem postrčili.

Větsina Japonců je bezesporu přesvědčenými zastánci spojenectví Japonska a USA. Ač tvrdý americký postoj k nátlaku na Irák je jednoznačně chvalitebný, Japonsko by nemělo otálet a dát USA jasně najevo své poselství: buďte trpěliví, abyste se vyhnuli válce. Japonská vláda se ale také musí přestat vytáčet před vlastním lidem: měla by uvítat a podpořit debatu o japonské bezpečnostní situaci, a to beze strachu, že by americko-japonské přátelství bylo tak křehké, že se rozpadne.

Přínosy i břemena mezinárodních záležitostí se musí stát předmětem diskuse v japonském Dietu. Jestě dnes je třeba jasného prohlásení vlády o tom, čím by Japonsko přispělo k případné poválečné obnově Iráku. Země se musí vyvarovat opakování chybného scénáře, který následoval po porážce Saddáma Husajna ve válce v Zálivu roku 1991, kdy Japonsko značnými částkami hradilo válečné výdaje, a přesto se nemohlo vyslovit k vedení války ani k válečným cílům.

Takto pojaté transparentnosti je potřeba, má-li Japonsko více přispět ke světovým záležitostem a být nápomocné tomu, aby se 21. století nestalo dalsím stoletím válek.