Capitalism Then and Now
Nadcházející věk finanční automatizace
Harold James
|
|
|
|
PRINCETON – Veřejná debata, zejména během hospodářských krizí, se soustřeďuje na statistiky růstu, které se staly jakousi stupnicí horečky na teploměru. Odečtené hodnoty jsou ale nespolehlivé a neustále se mění, což statistiky pobízí k úvahám o jiných způsobech měření velice rozmanitých plodů ekonomiky. Konkrétně teď nově revidovaná data zpochybnila ekonomický záběr a úlohu finančních služeb.
Koncem července americký Úřad ekonomických analýz zveřejnil revidované údaje o americkém HDP, které se vracejí až do roku 1929. Hlavním důsledkem byla demonstrace toho, že HDP kolísá víc, než se dřív předpokládalo.
V příznivých fázích ekonomika rostla rychleji a během poklesů se propadala strměji. Roční tempo růstu v letech 1997 až 2008 nebylo 2,7 %, nýbrž 2,8 %. V roce 2008 se zase toto číslo propadlo na 0,4 %, nikoli na 1,1 %, jak se dříve předpokládalo. Zhroucení HDP v prvním čtvrtletí roku 2009 bylo také výraznější, než se dříve myslelo.
Zajímavější než relativně malé korekce temp růstu, k nimž ve výsledku došlo, je logika, o niž se tyto změny opírají. Jedním klíčovým záměrem bylo zajistit poctivější účetnictví. Konkrétně se jinak přistupovalo k výdajům za finanční služby a vykázaly se transparentněji. V nové kalkulaci jsou například nižší zdravotnické výdaje, protože náklady, které lze přičíst pojištění a nikoli poskytování zdravotnických služeb, se teď vykazují jako výdaje za „finanční služby a pojištění“.
Nový výpočet ukazuje jasněji než dřív, jak dramaticky se finanční služby v uplynulém desetiletí rozrostly. Výdaje za finanční služby se v letech 1998 až 2007 zhruba zdvojnásobily, přičemž teď činí 8,2 % osobní spotřeby – toto číslo zahrnuje příjmy, které se od spotřebitelů přelévají do dnes nechvalně proslulých bonusů pro bankéře a obchodníky.
Není pravděpodobné, že by reakcí na současnou krizi bylo ustrnutí finančního novátorství; krize však zřejmě zapříčiní racionalizaci a osekávání nákladů v oblasti poskytování finančních služeb. Existují jasné historické precedenty pro přitahování uzdy přespříliš rozjařeným a nadměrně novátorským sektorům. Záchvat výstavby železnic v devatenáctém století vedl ke vzniku zdvojených tratí, než bolestivé cyklické propady mnohé ze společností vymýtily a nechaly za sebou zeštíhlenou a lacinější síť. Na počátku dvacátého století se zase řada podnikatelů nahrnula do výroby automobilů. Zhroucení počátečního boomu přežila jen hrstka nejefektivnějších výrobců.
Bankovní soustavy v řadě zemí, včetně USA, jsou stále příliš komplikované. Dnes je rovněž zřejmé, že příliš komplikované jsou i samotné finanční produkty a že většina zákazníků – ne-li všichni – nevěděla, co vlastně kupuje.
Banky byly tradičně „černými skříňkami“, v nichž se provoz před zákazníky tajil. O tom, kam peníze putují, věděla banka víc než deponenti i věřitelé. Investiční banky udílely rady korporacím ohledně fúzí a akvizicí, ale rovněž vydávaly cenné papíry a provozovaly své vlastní soukromé obchody. Přestože tyto aktivity oddělovaly takzvané „čínské zdi“, účastníci trhu v praxi počítali s jistou mírou průsaku informací a od obchodování s velkými bankami, typickými mnohostranným mezinárodním podnikáním, očekávali lepší výnosy. Protistrany tak při těchto transakcích předpokládaly, že těží něco výjimečného z nahromaděných znalostí, jež banky získaly z ostatních svých oborů podnikání, ze znalostí, jež v zásadě vycházely z neustálého střetu zájmů.
Genialita sekuritizace, této velké finanční inovace 90. let 20. století, spočívala v tom, že investorům teoreticky umožňovala obejít netransparentní banky vystupující jako černé skříňky. Namísto tradičních bankovních úvěrů nastoupily cenné papíry. Jenže banky této inovace využily k seskupení transparentních cenných papírů do mimořádně neprůhledných „investičních nástrojů“. Charakter černých skříněk bankám zůstal a stal se ještě větším zdrojem zranitelnosti. Vždyť černé skříňky jsou nejzhoubnější, když se v nich ukrývá zlovolný člověk anebo podvodník.
Lze si představit, že náchylnost finančnictví k problémům asymetrických informací, která kvůli snížení rizika paniky a krize vyžaduje vysokou míru důvěry na straně deponentů a investorů, v dlouhodobém výhledu zeslábne. Finančnictví ale přestane být naším pánem, jen pokud nebudou nezbytní „zasvěcení experti“, a to vyžaduje jednak transparentnost, jednak šíření finančních znalostí. V budoucnu mohou být střety zájmu ošetřeny matematickými algoritmy, které transakci povolí, nebo zakážou. Právě tak jako automatické platební mechanismy z velké části odsunuly do dějin burzovní parket, mnohé funkce bankovnictví se jednoduše mohou stát a stanou interakcí softwarových systémů.
Tak jako v dřívějších obdobích, když inovace vede k úspoře nákladů, jedinci pracující ve finančním průmyslu se budou snažit předložit přesvědčivé argumenty pro to, proč jejich branže závisí na osobním kontaktu. O kombajnech se tvrdilo, že snižují kvalitu sklizeného zrna, protože už nepodléhalo bezprostřednímu dohledu lidského zraku. Obdobně platí, že vyspělé automobilové závody dnes tvoří z velké části roboti a jejich výrobky jsou bezpečnější než kdy dřív.
Osobní bankéř je symbolem postavení, ale není ničím víc a rozhodně není nezbytností. Obávané „auto z pondělního rána“ – plod časně ranní práce na novém modelu, náchylný k vadám – se rychle stává věcí minulosti. Jeho protějšek ve světě financí by měl potkat stejný osud.
Harold James vyučuje dějiny a mezinárodní záležitosti na Fakultě Woodrowa Wilsona Princetonské univerzity a dějiny v Evropském univerzitním institutu ve Florencii.
Copyright: Project Syndicate, 2009.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil David Daduč
You might also like to read more from Harold James or return to our home page.
|
|
