Každá finanční krize je zákonitě nepoznatelná – než k ní dojde a když k ní dojde. Naproti tomu minulým krizím rozumíme velmi dobře. Účetní procházejí účty, aktéři sdělují svou verzi novinářům (anebo někdy soudu), politici vysvětlují, proč danou šlamastyku řeší, a historikové z toho všeho nakonec sestaví nějaký příběh.

Protože je minulost poznatelná, nejlepším způsobem, jak pochopit současnou krizi, je hledat model v dřívějších zkušenostech, i kdyby šlo o dávnou minulost. Jaká je však správná šablona?

Volba mnohdy nezávisí ani tak na racionálním zhodnocení podobností a rozdílů jako spíše na našich předtuchách, sklonům k optimismu či pesimismu nebo politické orientaci. V současnosti se široce diskutuje o dvou letopočtech, 1907 a 1931.

Na počátku současného „úvěrového zadrhnutí“ uvádělo mnoho historicky založených lidí jako klíčový precedens rok 1907. Nejenže od tohoto roku uplynulo aritmeticky kulatých 100 let, ale zároveň se tento letopočet jevil jako atraktivní paralela. Krize z roku 1907 měla okamžité ničivé důsledky, vyvolala mohutný, ale krátký hospodářský pokles a nakonec se, jak se ukázalo, snadno vyřešila.

Panika z roku 1907 započala ve Spojených státech kvůli vzestupu úrokových sazeb, protože farmáři na Západě byli placeni za úrodu, a také kvůli finančním skandálům v New Yorku, do nichž byla podle všeho zapletena velká finanční instituce – banka Knickerbocker Trust.

Náhle si stejně jako dnes vzájemně nevěřily ani velké banky. Zhroucení bylo v podstatě krizí likvidity a ta byla snadno obnovena několika způsoby: newyorské peněžní ústavy vydaly vlastní likviditu prostřednictvím clearingové banky, jedna nesmírně silná finanční instituce, J. P. Morgan, skoupila prudce klesající akcie, čímž odvrátila paniku na trhu i tahanice o likviditu, a evropské centrální banky dodaly na americký trh zlato.

Z roku 1907 si Američané vzali ponaučení, že nejlepšími institucemi pro obnovu likvidity při finanční panice jsou centrální banky, a v dlouhodobějším výhledu získaly USA po peněžní reformě do roku 1914 vlastní centrální banku s názvem Federální rezervní systém (Fed). Rok 1907 se tedy stal uklidňující mantrou v obdobích finančního napětí: krize nemůže nastat, pokud centrální banka rozumí problému likvidity.

Existují i moderní paralely. Fed a Evropská centrální banka nedávno napumpovaly obrovské množství likvidity do globálního finančního systému. Ke zvýšení důvěry přispěly i strategicky významné soukromé instituce. Například investiční banka Goldman Sachs veřejně a s velkou publicitou nakoupila ohrožená aktiva ve svém fondu Global Equities Opportunity.

O něco temnější je paralela s velkou hospodářskou krizí ze 30. let, kdy žádná likvidita nepomohla. Na tuto historickou analogii poukazují ti, kdo chtějí, aby vlády dělaly více – zejména banky, které se cítí zranitelné a zoufale potřebují záchranu z veřejného sektoru. V srpnu 2007 začaly některé německé banky při prvních náznacích potíží kvůli svému angažmá v amerických špatných hypotékách hovořit pouze o roce 1931.

Během velké hospodářské krize pokles velmi zhoršily krachy bank. Ty se jako nákaza šířily přes hranice států. Vlády musely pomáhat nejen poskytováním veřejné pomoci a novými legislativními opatřeními na ochranu vkladů, ale také se od nich žádalo, aby zaštiťovaly voliče před destabilizujícími mezinárodními vlivy.

Tato národnostně laděná rétorika se s finanční krizí z roku 2007 navrátila. Němci nechápou, proč by měli být zranitelní kvůli přidělování špatných hypoték v amerických vnitřních městech. Vkladatelé britské banky Northern Rock zase obviňují vývoj ve Spojených státech z úvěrových turbulencí, které této bance znemožnily financovat svou úvěrovou politiku.

Žádná z těchto nabízejících se historických paralel však není přesvědčivá. Nežijeme v roce 1907, kdy zlatý standard omezoval schopnost centrálních bank poskytovat dodatečnou likviditu. A po pětiletém období nejrychlejšího hospodářského růstu v lidských dějinách neohrožují ani prudce klesající ceny finanční systém, jak tomu bylo za velké hospodářské krize.

Pokud bychom dnes reagovali stejně jako na krize v letech 1907 a 1931, pouze bychom tím situaci zhoršili. Nepřetržité injekce likvidity by znamenaly vyšší pravděpodobnost dalšího vzniku bublin v oblasti bydlení, akcií nebo moderního umění. Vládní stabilizace bankovního systému může být buďto mezinárodní, což by vyvolalo nářky rozhořčených daňových poplatníků, že musí dotovat ostatní, anebo národní, avšak pouze za cenu značně zvýšené regulace kapitálových pohybů. Ani jeden z obou kurzů není nezbytný.

Má-li dnešní úvěrové zadrhnutí nějaké historické paralely, pak jde spíše o „normální“ krize z let 1837, 1847 nebo 1857. V případě těchto panik vyvolaly finanční inovace nejistotu a nervozitu, ale zároveň nastartovaly důležitý a prospěšný poznávací proces. Finanční instituce, které tyto krize přežily, pak sehrály klíčovou roli při prosazování dalšího rozvoje a zvýšily svou reputaci, poněvadž přestály krizi.

Někdy mají monetární a fiskální orgány povinnost ignorovat divoké historické paralely a mít na zřeteli širší obrázek. A někdy je také nejlepší reakcí na krizi toto: nesnažte se za každou cenu něco podnikat – jen stůjte a nedělejte nic.

Copyright: Project Syndicate, 2007.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.