European Economies
Dva pilíře ECB jsou jádrem úspěchu
Otmar Issing
|
|
|
|
V říjnu 1998, těsně před zahájením Evropské měnové unie, přijala Rada guvernérů Evropské centrální banky (ECB) měnověpolitickou strategii orientovanou na stabilitu. Tato strategie sestává ze tří elementů. Zaprvé a především obsahuje jasný závazek sledovat primární cíl ECB, jímž je zabezpečování stability cen. Cenová stabilita byla definována jako nárůst hladiny cen o méně než dvě procenta ročně ve střednědobé lhůtě.
Další dva elementy, které se brzy proslavily pod označením „dva pilíře,“ slouží jako prostředek k určování rizik ohrožujících dosažení cíle stability cen . Pilíř měnové analýzy zahrnuje všechny informace pocházející z rozličných měnových a úvěrových agregátů a slouží ke stanovování rizik pro cenovou stabilitu ve středně- až dlouhodobém výhledu . Pilíř ekonomické analýzy se zakládá na širokém souboru domácích i mezinárodních hospodářských ukazatelů z reálných i finančních sektorů (mzdy, dovozní ceny, úroky, měnové kurzy atd.). Přestavuje bázi pro posuzování vývoje cen v krátko- až střednědobém výhledu .
Tento přístup opřený o dva pilíře vytváří rámec pro křížovou kontrolu údajů z krátkodobé ekonomické analýzy s výstupy z dlouhodobé měnové analýzy k získávání pevně ukotveného přehledu o rizicích pro cenovou stabilitu.
Ve standardním modelu neokeynesiánského přístupu, který se čím dál větší měrou stává „normou současnosti,“ se užitečnost peněz pro měnověpolitickou analýzu zpochybňuje; křížová monetární kontrola prý není potřebná, monetární analýza nemá žádnou přidanou hodnotu a je postradatelná. Mne tyto argumenty nepřesvědčují. Obvyklé inflační prognózy a ekonomická analýza samotná nejsou dostatečným základem pro měnověpolitická rozhodnutí. Třebaže tato rozhodnutí nesmějí přehlížet vývoj v dlouhodobém výhledu, časový horizont u inflačních prognóz je obvykle jeden až dva roky, neboť dále začínají být nesmírně nejisté.
Navíc, byť se měnová politika musí vždy provádět za nejistoty, ECB čelila situaci krajní nejistoty. Panovala nejistota ohledně stavu ekonomiky. Stav údajů byl na začátku velice neuspokojivý. O nesledovatelných indikátorech, jako je mezera výstupu, která například hraje ústřední úlohu v neokeynesiánských doporučeních pro měnovou politiku, se všeobecně ví, že je velice těžké je odhadovat v reálném čase. Odhady mezery výstupu eurozóny byly tehdy obzvlášť nejisté, neboť data pocházela z různých mezinárodních institucí, jež se vzájemně výrazně lišily, a později byla významně korigována. Nebylo jisté ani to, které modely představují nejvhodnější vysvětlení fungování ekonomiky, zejména v případě, kdy víceméně heterogenní země vstupovaly do měnové unie. To ještě komplikovala strategická nejistota ohledně toho, jak trhy, investoři a spotřebitelé zareagují na výměnu národních měn za euro.
Měnověpolitická rozhodnutí, která by se neopírala o pevný rámec, mohla být za těchto nesmírně nejistých okolností mylná. To představovalo riziko závažných taktických chyb, které by znamenaly smrtící ránu pro reputaci, nejvýznamnější kapitál každé centrální banky. ECB se tudíž musela spoléhat na oněch několik málo robustních výsledků, jež teorie a praxe mohou poskytnout. Mezi nejpevnější ekonomické vztahy patří dlouhodobý vztah mezi penězi a vývojem cen. „Inflace je vždy a všude měnový fenomén.“ Tento výrok zesnulého laureáta Nobelovy ceny Miltona Friedmana nikdy neztratil svou platnost. A kdo by popíral, že měnová politika má vazbu na peníze? Jistěže, měnová analýza není nijak snadný úkol, to však platí pro všechny závažné ekonomické výklady.
Neokeynesiánský přístup je pro strategickou analýzu centrální banky užitečný, to je nepochybné. Avšak pro rozhodovací proces centrální banky je nezbytné zahrnout do měnověpolitické strategie monetární analýzu. Bylo by podivné navrhovat, že kterákoli centrální banka může ignorovat informace, jež poskytují peníze. Mnohé studie také prokázaly, že stěží kdy došlo k významnější epizodě inflace cen aktiv, kterou by neprovázel, nebo dokonce nepředcházel silný růst peněz a/nebo úvěrů.
Otázkou není to, zda do měnověpolitické strategie zahrnovat měnovou analýzu, nýbrž jak sladit výsledky měnové a ekonomické analýzy a dosáhnout tak uceleného a důsledného vyhodnocení rizik pro stabilitu cen. Ve strategii ECB je právě toto úlohou křížové kontroly.
Nijak nepřekvapuje, že ve světě nízké inflace centrální banky i akademici ztratili zájem o „peníze“. Lze jen doufat, že svět nemusí znovu projít tímtéž procesem nezdravého učení se prostřednictvím vysoké inflace, která následovala po zanedbávání peněz během padesátých a šedesátých let minulého století. Ostatně, není ukvapené – ne-li přímo arogantní – tvrdit, že všechny tyto důkazy shromážděné v průběhu mnoha set let a napříč celu řadou zemí ztratily pro současnost a budoucnost význam? Lze od modelů bez explicitního, dobře propracovaného finančního sektoru očekávat, že vysvětlí svět ekonomiky, v němž finanční trhy hrají čím dál významnější úlohu? Jak by se centrální banky, jež na těchto finančních trzích závisejí jako na zprostředkovatelích transmisního mechanismu měnové politiky, mohly na takové modely spoléhat?
ECB nikdy netvrdila, že její strategie je dokonalým řešením výzev, jimž měnová politika čelí. Uvědomuje si ovšem potřebu zahrnovat měnovou analýzu – ve velice širokém smyslu – do úvah o svých politikách. A tato strategie byla natolik flexibilní, že zahrnula rozšíření a prohloubení jak měnové, tak ekonomické analýzy.
Strategie dvou pilířů je odpovědí na skutečnost, že nám (stále ještě) chybí model, který důsledným a robustním způsobem obsáhne obě dimenze, jak hospodářskou či reálnou, tak měnovou. Dokud takový přístup založený na „jediném pilíři“ nebude po ruce, neexistuje žádný přesvědčivý důvod, proč by ECB měla měnit svou strategii, která jí dobře slouží a umožnila jí dosáhnout skvělých výsledků.
Otmar Issing je členem Výkonné rady Evropské centrální banky a jejím hlavním ekonomem.
Copyright: Project Syndicate, 2006.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil David Daduč
You might also like to read more from Otmar Issing or return to our home page.
|
|
